Typografie a sazba na webu

16. února 2006

•

Slovo „typografie“ je přetřásáno na různých fórech stále častěji a se vzrůstajícím zájmem o tento obor se bohužel rozšířilo i nesprávné chápání jeho významu. Skutečný význam dostatečně vyjadřuje samotné slovo, které je složeno ze dvou částí – „typo“ a „grafie“. Ať už budeme odvozovat název z jakéhokoli jazyka, je nepopiratelné, že se jednalo o obor úzce svázaný se vzhledem napsaného textu.

V dobách ruční sazby bylo zapotřebí mnohem více času na přípravu tištěných dokumentů, než je nutné v dnešní době počítačové sazby. Je zřejmé, že jeden člověk musel ovládat ruční sazbu a zároveň musel mít cit pro zdárné vytvoření knihy, aby působila jako estetický celek. Snad proto byla typografie vždy považována za umělecké řemeslo.

Dnes se z původního řemesla zpracování sazby stává kancelářská profese, se kterou se mnoho autorů publikovaných dokumentů dokonale sblížilo. Tuto práci lze vnímat jako spojení dvou profesí autor-sazeč, i když jen v omezeném rozsahu zpracování sazby. Kromě toho, že se autor-sazeč zaměřuje při tvorbě dokumentu na jeho obsah, pracuje na vyznačení důležitosti jednotlivých částí textu v rámci jeho logické struktury s ohledem na možnosti následujících úprav ve vzhledu sazby. Zde mluvíme o sazbě jako o přípravě textu, která napomáhá dobrému typografickému zpracování, ale vzhledem k současným technologickým postupům nemluvíme o typografii.

Z vizuálního hlediska lze posuzovat až konečný vzhled sazby, kde by měl čtenář vypozorovat rukopis typografa. Pokud bychom měli rozlišovat míru typografického přístupu v sazbě, musíme si uvědomit principy zpracování textu. Sazeč, který používá pravidla pro psaní textu jako standard, který je potřeba korigovat citem, se jmenuje typograf. Sazeč, který dělá rutinní práci postavenou pouze na dodržování pravidel sazby, je sazeč-dělník.

Jaká je to diskriminace! Vždyť jakékoli vysázení textu je spojeno s úpravami vzhledu textu, například s členěním do odstavců, zkracováním dlouhých, nepřehledných pasáží a konečný výsledek může působit velmi osobitě. To však nestačí, abychom toto umělecké řemeslo mohli degradovat na něco, co má super neokoukaný kabát, ale třeba se špatně čte. Při možnostech textových editorů či vyspělých aplikací pro zlom neexistuje ochrana, aby nevznikl paskvil. (Jeden příklad, kde text může být napsán podle pravidel, ale bez dodatečných úprav bude špatně čitelný, je na konci tohoto článku.)

Shodneme-li se, že požadavek na dobrou typografii je, aby kniha nebyla jen ke čtení, ale i ke „koukání“, pak nemůžeme na ni použít stejný metr sazeče-dělníka. Typografie se neodvíjí od rutiny sazečské práce. V souvislosti s tímto faktem může být informace na poslední straně knihy překvapením, protože na tomto místě v tiráži většinou nenajdeme něco jako „sazbu provedl“, ale místo toho objevíme libozvučné „typograficky zpracoval“.

Od odvěkého způsobu práce sazeče jsme zdolali za posledních patnáct let pěkný kus cesty. Pojmy typografie a sazba nešly nikdy snadněji oddělit jako dnes. Není to proto, že by typografie byla do konce 80. let chápána ve stejném významu jako sazba, ale obě tyto činnosti byly úzce propojené. Nebylo myslitelné, aby se sazba dělala samostatně bez předem zakresleného typografického rozvržení do zrcadla sazby. Dnešní specifické postavení sazeče vychází z nových požadavků na zpracování textu:

Sazba se připravuje bez možnosti ovlivnění výsledného vzhledu, sazeč jednotlivým částem textu přiřadí pouze určitý význam a konečné formátování se vytváří nezávisle na autorovi sazby pomocí předem definovaných stylů. Použití univerzálních šablon pro formátování textu (například u redakčních systémů), nemusí být vždy ve prospěch čitelnosti a pochopení jejího významu. Obsah snadno ztratí tvář. Tak jako člověku nepadne každý kabát, tak při zpracování textu musí být některé části ušity na míru.
Sazba ztrácí vazbu na typografii ještě z dalšího, daleko prostšího důvodu. Protože text se uchovává v digitální podobě, dochází někdy ke komplikovanému procesu interpretace uloženého textu. V tomto bodě se dostáváme k rozbití mýtu o sazbě jako nerozdělitelného spojení mezi obrazem znaku a jeho významem. Je nutné zbavit se dojmu, že to, co vysázím, se zobrazí na obrazovce a stejně bude interpretováno přes tiskový či hlasový výstup. Z těchto důvodů se nelze vážněji zabývat typografickou stránkou dokumentu.
- Ne vždy je ve fontu požadovaný znak. Samotného sazeče to nemusí bolet, když znak může zapsat jako entitu.
- Nebo naopak je ve fontu požadovaný znak, respektive jeho podoba, obsažena vícekrát, ale pokaždé s jiným významem. Zde by sazeč šlápl vedle, kdyby se opíral o vizuální kontrolu.
- V neposlední řadě mohou být fonty z hlediska Unicode nekorektní (často fonty vytvořené před rokem 2000). Potažmo tento problém bude vždy při použití fontů s nejrůznějšími obrázkovými symboly, které Unicode znaková sada nemůže zahrnovat. Při zpracování v otevřeném formátu mohou být chybně interpretovány jako jiný znak.

Právě výše uvedené okolnosti přispěly k tomu, že sazba funguje zcela nezávisle na pozdějším typografickém zpracování.

Jak bylo napsáno výše, sazeč by měl dodržovat pravidla sazby. Jejich používání přináší určitý standard potřebný k pochopení významu textu a může tak být vodítkem k následnému zpracování textu. Zpravidla autor dokumentu, který má základní znalosti sazby, není typografem. Pokud autor předává rukopis v digitální podobě k vydání, měl by znát základní pravidla sazby. V opačném případě je nutná kontrola správnosti sazby z hlediska významu obsahu. Pro tuto činnost je zpravidla nejlépe vybaven jazykový korektor. Znaky, při jejichž použití se často chybuje, jsou například mezera, spojovník, pomlčka, minus, uvozovky, apostrof či stupeň…

Publikování v otevřeném formátu

Doposud jsme mluvili o tom, že samotné zaznamenání obsahu sdělení není záležitostí typografickou. Pokud chceme psát pro internet, pak zpravidla k tomu používáme otevřený formát, takže při přenosu dat není zajištěna existence téhož písma pro reprodukování textu. V otevřeném formátu vzhled písma není prioritou pro sazbu, naopak důležitý je význam znaku, který je zaznamenán. Na výslednou podobu textového obsahu má vliv zejména kvalita fontu použitého pro konečné vykreslení, a tu sazeč nebo kodér většinou neovlivní.

U otevřeného formátu (RTF, HTML, XML a podobné), jehož účel by se měl omezit na přenositelnost textových dat, tedy nemá význam mluvit o skutečné typografické úpravě. Otázka typografie se týká konečného vzhledu výstupu na straně uživatele. Způsob publikování v HTML (XHTML) a CSS je jen přenosem dat a k formátování dochází až na základě možností a podmínek koncového uživatele. Výhodou formátu HTML (XHTML) je, že dovoluje nechat poměrně velkou volnost uživateli pro přizpůsobení zobrazení obsahu podle jeho potřeb. Pro jakékoli předem definované formátování musí být vážný důvod, který by neměl omezovat koncového uživatele.

Otevřený formát není příliš vhodný pro korekturu sazby, protože hrozí nebezpečí záměny znaků. Otevřenost dokumentu je založena na živých prvcích, například na editovatelném textu, a proto je nutná i nezávislost na použitém fontu. Soubory s fonty nelze až na výjimky volně přenášet mezi počítači (platí pro ně stejná pravidla jako pro SW), proto text nezávislý na fontu má své nevýhody při interpretaci některých znaků, které jsou dostupné jen v některých písmech (matematické operátory, symboly měn a další). Typografické zpracování předpokládá potřebu předem definovat písmo, které by bylo dostupné se všemi znaky používanými v dokumentu, a též aby tato vzhledová jednotnost byla zachována nezávisle na operačních systémech. To samozřejmě není možné, a tak nejmenším zlem je konkrétní písmo nedefinovat a doufat, že příjemce dokumentu bude mít předdefinován font, který bude obsahovat všechny použité znaky. Pokud si dobře pamatuji, tak například u Microsoft Internet Exploreru pro Windows byl vždy Times New Roman (TNR) výchozím písmem pro texty psané latinkou (v roce 1997 byl TNR rozšířen o všechny evropské znakové sady).

Problematika používání fontů, které mají problém se ztotožněním řezu, s definováním kódování (určením pozic znaků v Unicode) nebo ve správném pojmenování glyfu, je natolik závažná, že je nutné s těmito problémy počítat.

Text v otevřeném formátu v rukou typografa

Částečně už byla v článku zmínka o tom, co je prací typografa. Přitom je v praxi často nemožné nepřekročit požadovanou hranici určující, co je prací typografa a co je v režii autora textu. Při zpracovávání textu pro publikování na internetu je vhodné si ujasnit, co je nezbytné zachovat z autorova formátování. Dokument, který má být typograficky zpracován, musí mít srozumitelnou strukturu. Základní možnosti členění textu (počet úrovní nadpisů, délka odstavců, vyznačení slov v textu a podobně) může být vnímána s velmi odlišnými potřebami jak pro obrazovku, tak pro tisk. Typograf by neměl svévolně zasahovat do této struktury.

Obě dvě činnosti – jak autorská, tak typografická, jsou spojenými nádobami. Smysluplné členění do menších významových celků je jednoznačně práce autora textu (pro zjednodušení vypouštím zásahy jazykového korektora). Práce typografa má vycházet z pochopení významu obsahu. Když rozezná význam částí dokumentu, snadno k němu může přiřadit i vhodné formátování. Autor by měl v podkladech vyznačit strukturu dokumentu, odlišit nadpisy různých řádů a podobně. Skutečně velmi snadno může dojít k nepochopení obsahu vinou špatné sazby. Někdy jen stačí ignorovat vyznačení kurzívou nebo špatně uzavřít uvozovky – k tomu velmi snadno může dojít u vícejazyčného textu.

Rád bych se znovu dotkl problematiky pravidel sazby, která je natolik nepřehledná díky rozdílným možnostem software a nejednotným rozsahem znakových sad ve fontech. Pokud jsme schopni vnímat typografii jako uměleckou disciplínu a ne jako exaktní vědu, pak si všechna typografická pravidla můžeme odvodit od výtvarných fenoménů, jako je kontrast, rytmus či harmonie. Kontrolou správnosti použití těchto pravidel pak může být vlastní cit (v případě, že se o něj můžete opřít). Být omezen v typografii pouze na seznam pravidel, nevytvoří umělecké dílo. Ve srovnání s přesně danými pravidly pro sazbu znaků jsou typografická pravidla nesnadno definovatelná. Nedovedu si představit, jak někdo aplikuje na zpracování sazby definici, třeba i jednoduchou, bez použití citu. To prostě nelze.

Při posuzování typografického zpracování textu může nastat základní problém – míra estetického zpracování nesmí znepřehlednit význam textu. O tom vypovídá okřídlené pravidlo: Forma sazby musí sledovat její obsah.

Toto pravidlo lze převést jinými slovy do reality 90. let minulého století, kdy často panovala představa, že formátování textu se za každou cenu musela vymykat běžnému obrazu sazby, aby její obsah mohl u čtenářů uspět. Přemíra ohromujících nápadů a následovné necitlivé zásahy zapříčinily ztrátu jednoduchosti a elegance. Obrazy jednotlivých písmen a jejich vyznění na ploše by neměly sloužit pouze k účelům marketingu, tedy strhnout pohled zákazníka na dané zboží, způsob typografické úpravy musí také odpovídat významu sdělení.

Význam práce typografa lze pochopit z přirovnání: Díky obecně závazným pravidlům sazby umíme pouze správně psát a pomocí typografie umožňujeme textu mluvit.

Jedno z pravidel typografického zpracování říká, že vždy musí být splněn požadavek na čitelnost. Protože při formátování textu má konečné slovo prohlížeč, jsou nároky na typografickou úpravu komplikovanější. Pokud se jedná o použití písma na straně uživatele, pak do hry vstupuje také hinting (vykreslení znaků v nízkém rozlišení), kerning (definované mezery mezi dvojicemi znaků), kódová stránka fontu (na jakých pozicích jsou jednotlivé znaky) či pojmenování znaků ve fontu (identifikátory znaků nezávislé na pozici v kódové stránce, Unicode indexy). Použité písmo musí splňovat technické požadavky pro čitelné zobrazení dokumentu pro všechny možné výstupy (screen, print a další). Pak se zdá požadavek na použití firemního písma XY jako nedůležitý.

I dnes se někdy objevuje problém v chápání smyslu typografie, kdy požadavek autora očekává jistou míru originality od práce typografa. Typografie není postavena na výběru z miliónu písem. Ve skutečnosti se ve většině případů použije nějaké tradiční písmo, k dobré typografii stačí mít jen pár fontů, respektive pár rodin dobře prověřených písem. Nejsou žádnou ostudou často používaná písma Times New Roman, Times, Arial nebo Helvetica. Důležitý je jen způsob, jak jsou písma v sazbě použita. Problém je spíše v zápisu znaků a jejich srozumitelnosti.

Dodatek pro zvídavého čtenáře

Typografické zpracování nastupuje jako poslední fáze práce s textem. Není ji možno zaměňovat s prací, kterou má odvádět autor textu. Jistě si dokážete představit možnosti interpretace následujících sdělení:

Nicneříkající zápis x=1-3 můžeme reprodukovat jako rozsah proměnné x = 1–3 (kde x je rovno hodnotě od jedné do tří) nebo jako rovnici x = 1 − 3 (kde x se rovná jedna minus tři).
Správný význam můžeme věštit z koule i v tomto textu: Jeli jsme po trase Ostrava-Zábřeh-Brno-Praha-Florenc.

Ponechání textu zcela bez mezer a k tomu se spojovníkem místo pomlčky nebo znaku minus je nepříjemné. Bohužel ve výše uvedených případech nelze obsah jednoznačně interpretovat, respektive si k obsahu můžete domyslet dva různé významy.

Posledním příkladem je text, který může být napsán podle pravidel, ale bez dodatečných úprav bude špatně čitelný:

1. 1.–4. 2. 2005. Použití zúžené mezery by pomohlo jen za tečkou místo běžné mezery, ale za pomlčkou je to problém neexistujícího (nebo aplikací nepoužitého) kerningového páru ve fontu. Ruční oprava prostrkání mezi písmeny je možná jen v závislosti na konkrétním fontu.

Odkazy a zdroje

typography – definování pojmu na Answers.com

Pozn. red.: Vzhledem k pravidlům redakční úpravy a technickým možnostem nemusí být vzhled článku v souladu s pravidly a požadavky v článku prezentovanými.