Novinářská etika internetu cizí?

20. ledna 2003

•

Velká část z vás, internetových podnikatelů, působí také na mediálním poli jako vydavatel internetového magazínu, e-zinu a podobně. Vedle zákona, který stanovuje jedny hranice tohoto druhu podnikání, a vlastně podnikání jako takového, existuje ještě etika. Podívejme se na tu spojenou s médii, respektive s novináři.

Kde se etika vzala?

Etický kodex si definují novináři sami. Přesný popis vzniku toho českého najdeme hned v jeho úvodu:

Deklarace ministrů států zúčastněných na 4. Evropské konferenci o politice hromadných sdělovacích prostředků konané v Praze v prosinci 1994 uznala v bodě 11 c, že „novináři mají právo přijímat své vlastní samoregulační normy např. ve formě etického kodexu.“ V rezoluci č. 2 této konference se říká, že kodexy chování mají být „dobrovolně přijaty a dobrovolně uplatňovány“ a že „výkon novinářského povolání je založen zejména na základním právu na svobodu projevu, zaručenou článkem č. 10 Evropské konvence o lidských právech.“ Kodexy chování novinářů, které byly přijaty v řadě evropských demokratických zemí se snaží různým způsobem sladit práva a svobody novinářů s právy a svobodami občanů tak, aby se nedostávaly do konfliktu a stanovit odpovědnost novinářů za jejich činnost.

Syndikát novinářů České republiky tak vydal etický kodex novináře, v němž najdete vše, co by měl novinář dodržovat. Najdete zde i Deklaraci principů novinářského chování.

E-vydavatel jako pes?

Každý magazín by měla tvořit minimálně dvojice lidí, aby mohl fungovat seriózně a především efektivně. Tou dvojicí je redaktor a obchodník. Samozřejmě v případě, že webdesign a správu aplikace převezme jeden z nich na svá bedra, nebo se oba spokojí se zakoupeným řešením a správu budou zajišťovat pomocí externistů.

Proč je to minimum? Dovedete si představit, že byste s někým dělali rozhovor a poté ho požádali, aby u vás inzeroval? Tak nějak by vše totiž mohlo vypadat. Často je to ale mylná představa řady malých „vydavatelů“, kterým rostou náklady na lidské zdroje – přeci jenom je lepší živit redaktora a obchodníka v jedné osobě. Samozřejmě, že jde o nesmyslný model, který jednak zakazuje etický kodex novináře a jednak nemůže vést k tomu, aby se médium, v němž je uplatněn, stalo seriozním.

Manipulace davem

Mezi vážné případy porušení novinářské etiky patří např. publikování neověřených faktických údajů či manipulace se čtenářem publikováním neověřitelných údajů. Záleží vždy na konkrétních lidech, jako ostatně i v řadě jiných případů porušení čehokoli.

Redakce není vševědoucí, a tak se jí nemusí podařit najít v autorově článku chyby ještě před publikací, i když by samozřejmě měla všechna fakta ověřit a případnou manipulaci rozeznat. Internet má výhodu, že na viníka mohou upozornit čtenáři v diskusích pod články. Pokud se prokáže autorova vina, je nejlepším řešením ukončení či omezení spolupráce a oprava chybných údajů, nebo stažení celého článku. Samozřejmě se může jednat o případ nevědomé chyby, proto by měl šéfredaktor daného média posuzovat každý případ zvlášť.

Je možné, že tím, kdo etiku porušil, je redaktor či dokonce vydavatel. Asi před rokem proběhla internetem diskuse nad tím, zda může vydavatel psát do vlastního média články, zda ho nemůže zneužít k vlastním marketingovým cílům. V takovém případě by u jména autora mělo být uvedeno, kým je, a mělo by se striktně rozlišovat, o jaký typ článku se jedná – zda nejde např. jen o komentář. Nezapomínejme ale také na to, že například šéfredaktor má již ze svého postu na starost propagaci svého média.

Omluvou pro porušení novinářské etiky není ani to, že bych psal něco na svých osobních stránkách, ve weblogu… Pokud jsem jednou novinář (např. tím, že jsem členem Syndikátu novinářů), pravidla jsou pro mne závazná kdykoli.

Internetoví novináři se sice mnohdy ohrazují tím, že kodex byl vytvořen pro starší média než je internet. Zapomínají však přitom na to, že internet patří do kategorie elektronických médií a doplňuje tak rozhlas, televizi ad. Tedy z hlediska žurnalistiky nejde o nic nového.

Bohužel prozatím neexistuje nikdo, kdo by případy porušení etiky týkající se internetu postavil na pranýř. U jiných médií se tak děje, stačí nahlédnou do některého z Mediažurnálů vydávaných právě Syndikátem novinářů. Doporučuji také weblog Miloše Čermáka, který se zabývá etikou, byť především v tištěných médiích.

Podle slov PhDr. Barbory Osvaldové, předsedkyně Komise pro etiku při SN ČR, je problém v tom, co na internetu definovat jako médium a koho vlastně definovat jako internetového novináře. Jakmile bude jasně definován rozdíl, bude možné monitorovat dodržování etiky i v internetových médiích. Jasný impuls by měli dát právě internetoví novináři.

V tištěných médiích také vedle sebe existují seriozní deníky, bulvár nebo reklamní tiskoviny atd. Také zde bylo třeba rozlišit, na která z těchto médií se vztahují pravidla novinářské etiky.

A proč vlastně to všechno?

Proč je dodržování novinářské etiky tak důležité? Zákony, ať již právní, etické či jiné, vycházejí z kultury a historie dané společnosti a ve své podstatě definují pravidla fungování společnosti. Jejich dodržováním a kontrolou jejich dodržování se odpoutáváme od anarchismu a směřujeme k pojetí daného společenství.

Novináři jsou kontrolou moci, právě oni by měli plnit úlohu kontroly těch, kdo rozhodují o vývoji naší společnosti – a je jedno, zda je to na internetu či na papíře, je jedno, zda je to v odborném či ve zpravodajském médiu. A aby nedošlo k zmanipulování novinářů, definují si sami etická pravidla a dbají na jejich dodržování.

Vás, čtenáře, by samozřejmě mělo zajímat, které médium etický kodex dodržuje a které nikoli. Víte pak, kde najdete seriozní informace a čemu se vyplatí věnovat svůj čas.

A vy, kolegové internetoví novináři, nezapomínejte, že dlouho opakovaná lež se stává pravdou a pokud profesně vyrůstáte v prostředí, které se etikou neřídí, může se stát, že zcela ztratíte kontakt s realitou a za normální budete považovat to, co jiní definují jako zvrácenost. Pak se asi těžko uplatníte někde jinde jako skuteční novináři.