Hříchy pro šíleného korektora – jak nám čeština dává na výběr

Mnozí z nás ve škole láteřili (nebo stále ještě láteří) nad množstvím a složitostí pravidel, jimiž je svázána naše mateřština. Jen co člověk uloží do hlavy všemožné poučky, vzory a třídy, vzápětí zjišťuje, že existuje spousta výjimek, které do tohoto systému nezařadí, a je potřeba se učit mnohému zpaměti. Kolikrát si lámeme hlavu nad dvěma možnostmi, jak nějaké slůvko napsat, ne a ne přijít na to, jakpak je to správně?

Jak vzácné jsou proto chvíle, kdy zjistíme, že v určitých okamžicích jsou správně obě varianty! Ano, jinak neústupná hrdá čeština občas povolí své drtivé gramatické sevření a dovolí nám se trochu volně nadechnout.

Leč ani v těchto případech většinou nelze bezmyšlenkovitě použít první podobu, jež nás napadne. I zde bývá potřeba zapojit stylistický vkus a znalost kontextu. Ukážeme si proto na některé oblasti, v nichž nám čeština dává na výběr, a poznáme, na co bychom měli myslet, abychom zvolili nejen verzi přípustnou, ale též tu nejlepší. Zabývat se budeme hlavně slovy přejatými.

Dubleta

Dubleta neboli dvojtvary jsou výrazy, které můžeme zcela legálně napsat dvěma různými způsoby. Kromě některých pojmů českých (brambor – brambora) sem patří zejména mnohá slova přejatá (například filosofie – filozofie). Výborně, říkáte si možná, tak to bylo jednoduché téma! Zkrátka napíšu jednu z variant a nemůžu udělat chybu.

Není to tak docela pravda. Za prvé je důležité rozlišit, která slova přejatá mezi dubleta patří a která nikoli. (Například je možné kromě balkón napsat i balkon, ale už není možné napsat kromě fólie i folie. Ještě se tím budeme zabývat.) A za druhé jsou mezi některými dubletami rozdíly stylové, to znamená, že ne každá varianta se hodí do každého textu. Pojďme se na oba problémy stručně podívat.

Která slova přejatá lze psát dvěma způsoby a která ne? Základním vodítkem není v tomto případě seznam hesel ve Slovníku spisovné češtiny. I ta nejnovější vydání totiž zatím uvádějí jako správnou jen jednu variantu. Například tam nenajdete slovo kupón. Slovník povoluje pouze verzi s krátkým „o“. Jenomže zcela přípustné jsou varianty obě. Co teď? V SSČ je potřeba podívat se do „Pravopisné poznámky“, v Pravidlech českého pravopisu můžeme hledat pomoc v „Dodatku“. Oba tyto zdroje mají stejné znění, schválené ministerstvem školství. Jen tam si můžete s jistotou ověřit, zda to které přejaté slovo má povoleny dvě nebo jednu variantu, případně kterou.

Abyste si nemuseli „Dodatek“ dávat jako pozadí na monitor, kde by byl pořád při ruce, můžete si zapamatovat některé skupiny slov, kterých se pravidlo o dubletách týká. Zjistíte, že dvě varianty jsou přípustné u mnoha koncovek (například -erie/-érie, -in/ín, -ismus/izmus a další). Na zbytek už žádná poučka není. Když namátkou vybereme z „Dodatku“ hojně používané výrazy, jsou to třeba milion/milión, fantazie/fantasie, diskuze/diskuse, impulz/impuls, organizmus/organismus, benzin/benzín, drogerie/drogérie nebo citron/citrón.

Všimněte si, že do žádné ze skupin dublet nepatří například slova zóna, fólie nebo scenárista. Tato slova žádnou jinou přijatelnou podobu nemají. Pokud jde totiž o otázku, zda zvolit zápis s krátkou, nebo dlouhou samohláskou, většinou jsou obě možnosti přijatelné u různých koncovek (viz předchozí odstavec). Jenomže u uvedených příkladů jsou sporné samohlásky v kořeni slova.

Záleží na tom, kterou podobu u dublet zvolíme? Někdy ano. Je často opakovaným faktem, že každý jazyk se vyvíjí. U dublet se tedy stává, že jedna podoba zastarává, zatímco druhá se stále více prosazuje do užívání. U některých slov tento vývoj tak pokročil, že napsat onu „starší“ podobu už by bylo přinejmenším podivné a ve většině textů by to působilo rušivě. Příkladem jsou slova president, gymnasium a další. Jak by se vám v běžném textu (tedy textu nikoli velmi odborném nebo archaicky psaném) líbilo narazili jsme na oasu v poušti nebo provedli jsme analysu vzorků? Z gramatického hlediska vše v pořádku, ale zřejmě se shodneme, že je lépe se takovým větám vyhnout, zejména v běžné prose. Ano, próze. (Vidíte, někdy je zastaralá – byť správná – podoba už téměř nesrozumitelná.) Jak poznat, zda už je některá z variant zastaralá a bude lépe se jí vyhnout? Na to nelze vytvořit manuál, protože jak již řečeno, jazyk v tomto ohledu podléhá průběžným změnám. Nejlepším návodem tedy je číst, číst a zase číst. Tak člověk nejsnáze zjistí, co patří do běžného úzu (či usu), a co nikoli.

Když už jsme u termínů z cizích jazyků, je zajímavé si uvědomit, že zhusta procházejí dvojí fází. Nejprve si slovo vezmeme do našeho jazyka a vyslovujeme ho sice po svém, česky, ale píše se stejně jako v původním jazyce. Postupně se začne používat i počeštěný pravopis, který nakonec vytlačí během let z používání původní zápis. Dnes už se jen zřídka píše třeba team Sparty nebo display telefonu. Jsem hodně zvědav, zda podobný osud čeká i další slova, která prozatím píšeme v původní podobě, například slovo software. Budou naše děti psát softvér?

Ještě poslední poznámku k dubletám, již nám poskytuje moudrý „Dodatek“. Dejme si pozor, abychom obě podoby slova nekombinovali. Můžeme sice napsat analysa i analýza, ale rozhodně ne analýsa ani analyza.

Další oblasti výběru

Zvláště jste-li příslušníky mladé generace, možná už se vám stalo, že jste se zarazili u spojení jako dal nohy s pedálů či sjel s kopce. Ono je to ale správně. Zase tu jsou v pořádku dvě možnosti. I tady je dobré vědět, že varianta se „s“ už se používá zřídka.

Někteří jazykoví puritáni s oblibou zdůrazňují, že máme slovo půst zásadně skloňovat postu, postem, nikoli půstu, půstem. Nenechte se šikanovat. I zde je na vás, kterou verzi zvolíte. Změna v kořeni slova při skloňování není ale zase tak neobvyklá, stačí vzpomenout hnůj - hnojem nebo křest - křtem. Tady už samozřejmě žádná jiná přípustná varianta neexistuje.

Poslední oblastí, které se dotkneme, je 3. osoba množného čísla některých sloves ze čtvrté slovesné třídy. Uvedená věta je pouze složité vyjádření jednoduchého a známého problému, zda například napsat oni musí, nebo oni musejí. Dříve byla přípustná pouze druhá podoba, tedy musejí. Došlo však ke změně a nyní se považují za správné obě varianty.

K tomu jedna perlička z historie. Na tomto zrádném ledě kdysi uklouzl i takový jazykozpytec, jako byl Karel Kryl. Ve své proslulé písni Rakovina zpívá: Té loutně struny chybí. Podle tehdejších pravidel samozřejmě měl verš správně znít: Té loutně struny chybějí. Byl si chyby vědom a často pak líčil, jak na koncertech při zpěvu této písně trpí a čeká, až ono „strašné“ místo přijde a on bude muset zazpívat gramatickou hrubku. A nakonec byla jeho píseň dodatečně jazykově „legalizována“! Karel Kryl se konečně přestal obracet ve svém hrobě na krchově Břevnovského kláštera…

Tak zase příště u češtiny!

Starší komentáře ke článku

Pokud máte zájem o starší komentáře k tomuto článku, naleznete je zde.