Autor webu je chráněn

4. prosince 2003

•

Množí se krádeže webových stránek, jejich autoři se cítí poškozeni a nevědí, jak mají reagovat. Ptají se, zda je tato poměrně nová problematika ošetřena v české legislativě. Proto jsme otázky spojené s tímto problémem položili renomovanému právníkovi právě v této oblasti, JUDr. Janu Kavkovi.

Jak je hájen autor internetové stránky, když někdo jiný změní na ní jen logo a copyright a vydává ji za svou? Existuje nějaká obrana?

Ve smyslu ustanovení § 2 autorského zákona, který definuje autorské dílo, může být toto dílo vyjádřeno i v elektronické podobě. Zároveň pak internetová stránka musí splňovat i ostatní podmínky, tj. musí jít o dílo literární a jiné umělecké dílo, jakož i dílo vědecké, které je jedinečným výsledkem tvůrčí činnosti autora, a to je vždycky neopakovatelné. Proto se tu také nikdy nesetkáte s pojmem novost, priorita, tak jak je tomu v právech průmyslových. Pokud pak dílo splňuje tyto podmínky, jde nepochybně o dílo chráněné autorským zákonem a autor má právo domáhat se svých práv prostřednictvím soudu a to v rozsahu § 40. Neoprávněným zásahem do autorských práv je ve smyslu § 44 i odstranění nebo změna jakékoli elektronické informace o identifikaci práv k dílu. Narušitel by porušil osobnostní práva autora, mezi nimiž je nedotknutelnost díla a pokud by ho dále šířil, porušil by jeho majetková práva.

Dá se nějak dokázat autorství takových stránek, případně ověřit autentičnost zdrojů?

Při dokazování autorství je nutno vycházet z ustanovení § 6 autorského zákona, tj. z dikce zákonné domněnky autorství. Ve smyslu této úpravy je autorem fyzická osoba, jejíž pravé jméno je obvyklým způsobem uvedeno na díle nebo je uvedeno v rejstříku předmětu ochrany, který je veden u příslušného kolektivního správce, a to do okamžiku, než se prokáže opak.

V nové úpravě autorského zákona, v zákoně č. 121/2000 Sb. se zavedl pojem jedinečnost. S ohledem na tento pojmový znak, kterým je autorské dílo definováno, nemohou existovat dvě naprosto stejná díla, aniž by v jednom případě šlo o plagiát.

Určení autorství se lze domáhat soudní cestou a důkazním břemenem je zatížen ten, kdo se určení autorství domáhá, což může být v některých případech problematické. Důkazem pak může být např. uložení díla – jeho hmotného substrátu do notářské úschovy, nebo zaslání hmotného substrátu díla na svou adresu, a to doporučeným dopisem s doručenkou, či registrací díla u příslušného kolektivního správce.

Je vůbec možné uhlídat ve světové síti internetu autorství takových stránek?

Ošetřit práva autora díla uveřejněného na internetových stránkách je problematické, a to přesto, že při současném stavu techniky by jistým řešením mohl být blokovací kód. Při širokých možnostech, které internet poskytuje, se však autorství internetových stránek doporučuje jistit spíše tradičními prostředky. To znamená aby ten, kdo se domnívá, že do jeho práv bylo zasaženo, se domáhal žaloby přímo u soudu. Je třeba říci, že tyto kauzy rozhodují soudy, které jsou v jiných případech druhoinstanční, což jsou městské nebo krajské soudy – viz § 9 odst. 2 písm c) o.s.ř., tj zákona č. 99/1963 Sb. ve znění platných změn a dodatků.

Ale jinak neexistuje nějaká „kuchařka“, kde by člověk zjistil, že když udělá to a to, má svou stránku ochráněnou tak, aby do ní nikdo nemohl nezasáhnout.

Ale co když zjistím, že se mnou vytvořená stránka objevila někde v Japonsku, vždyť internet je celosvětová síť?

Autorský zákon nemá speciální úpravu pro díla, která jsou šířena prostřednictvím internetových stránek. Prostě požívá stejné ochrany jako díla vyjádřená v hmotném substrátu.

Opět se bude muset posuzovat podle toho, co jsem řekl už na začátku. Tedy především to, zda obsah internetové stránky splňuje podmínky autorského práva. A k posuzování a řešení takových případů existují mezinárodní úmluvy – např. Bernská úmluva, Všeobecná úmluva o právech autorských atd., kterými jsou jednotlivé státy vázány. A v jednotlivých případech by se muselo zkoumat, zda skutečně došlo k porušení autorských práv. A je třeba říci, že při kolizi vnitrostátní a zahraniční platí zásady teritoriality, ale je to nesmírně složité, muselo by se vycházet z konkrétní věci.

Stav techniky je prostě realita, lidé jsou nesmírně vynalézaví. A bohužel u nás je takový stav, že když někdo ukradne rohlík, je zloděj. Ale když někdo zkopíruje na kšeft cédéčka, tak je šikovný. Je to problematika společnosti a jejího přístupu. A ta se to bude muset prostě naučit přestat to tolerovat. V minulosti se o průmyslových a autorských právech hodně povídalo, ale bohužel jenom povídalo.

Je text na internetových stránkách umělecké dílo nebo jen obecný text? A liší se z pohledu autorského práva jeho ochrana?

Autorský zákon nemá specielní úpravu pro díla, která jsou šířena prostřednictvím internetových stránek. Z toho je nutno dovodit, že pokud text splňuje podmínky, jimiž je autorské dílo definováno v § 2 autorského zákona, jde o autorské dílo a jako takové požívá ochrany jako díla, vyjádřená v hmotním substrátu, neboť autorský zákon říká, že dílo musí být vyjádřeno v objektivní, tj. lidskými smysly vnímatelné formě. A za tu je považována i elektronická podoba. Takže buď splňuje požadavky na autorské dílo nebo ne. Pokud splňuje, tak se lze domáhat svých práv podle autorského zákona.

Pokud nesplňuje, tak je třeba zkoumat, zda zveřejněním došlo k nějakému jinému zásahu do mých práv, proti němuž bych se mohl domáhat ochrany podle občanského zákoníku.

Ještě jednu otázku, ze života. Firma si objedná návrh svých internetových stránek. Dílo předložené autorem odmítne a po čase autor zjistí, že stránky v podstatě podle jeho návrhu udělali?

Je to bezpochyby zásah do subjektivních práv autora díla, a to jak osobnostních, která zahrnují právo na „nedotknutelnost díla“, tak majetkových „právo dílo užít a udělit jinému právo dílo užít, a to licenční smlouvou.“

Vzhledem k tomu, že tato práva působí proti všem, lze bez souhlasu autora dílo užít pouze v případech, které jsou taxativně uvedeny v autorském zákoně, a to v § 30 – tzv. volné užití díla, nebo v případě tzv. bezúplatných licencí, které jsou specifikovány v oddíle 3 autorského zákona.

V jiných případech by šlo o zásah do práv autora a ten se může domáhat ochrany u soudu, a to v rozsahu dle § 40 autorského zákona.

Velice důležitá je současná úprava, protože zde už autorský zákon stanovil i sankci za neoprávněné užití díla. Ve smyslu § 40 odst. 3 autorského zákona je ten, kdo neoprávněně použije dílo a bude ho šířit bez licenční smlouvy, povinen zaplatit škodu, která se rovná dvojnásobku toho, co by býval zaplatil, kdyby uzavřel řádnou licenční smlouvu. U soudu pak už není spor, jaká škoda vznikla. Zákon to říká jasně.

Čili autor stránek ale musí doložit jejich autorství?

To je samozřejmě problém. Civilní proces je založen na břemenu tvrzení a břemenu důkazů. Ve smyslu této zásady pak ten, kdo své právo takzvaně o něco opírá, tak to, o co to opírá, musí prokázat. Musí doložit, že je autorem oněch stránek, že té firmě nikdy nedal svolení. Nová úprava autorského zákona v oblasti závazkových vztahů pak na jednu stranu úpravu smluvních vztahů zjednodušila, protože zavedla jednotný typ smlouvy – licence, která může být výhradní nebo nevýhradní. V předcházející úpravě z roku 1965 musely být smlouvy o šíření díla v písemné formě. Pokud nebyla písemná forma u smlouvy dodržena, byla neplatná. Problematika současné právní úpravy – a ukáže ji až čas, protože zákon platí od 1. prosince 2000 – je v tom, že zákon hovoří o licencích výhradních a nevýhradních. U licence výhradní, kam patří i licenční smlouva nakladatelská, je obligatorně předepsaná písemná forma, tam problémy s obsahem, rozsahem a předmětem smlouvy nevzniknou.

U nevýhradních licencí není forma předepsána. To znamená, že licenční smlouva může být ústní. A pokud bude uzavřena ústně, tak se může autor dostat do obtíží a bude nucen své právo obtížně dokazovat, např. svědeckými výpověďmi, přičemž nelze vyloučit, že i druhá stran bude mít své „svědky“… Takže všem doporučuji, aby smlouvy dělali písemně. Co je psáno, to je dáno.

Děkuji za rozhovor.