Typografické minimum – základní pojmy

18. března 2002

•

Typografická terminologie je něco jako tajný jazyk, kterým se mezi sebou dorozumívají typografové. Ovládnutím základních výrazů vám dá do úst silnou zbraň pro diskuse se zákazníkem o tom, jak má nebo nemá web vypadat.

Předně bychom měli vědět, kdo je to typograf, abychom věděli, do jakého klubu se to hlásíme. Typograf je ten, kdo navrhuje a vyrábí písma – tedy výtvarník. Typograf je také ten, kdo s písmem pracuje a navrhuje vzhled stránek – grafický úpravce, designer. A v neposlední řadě je typografem také ten, kdo podle návrhu stránky dává dohromady – dříve sazeč, nyní spíše DTP operátor. Pokud typograf umí navrhovat vzhled písma, odlišuje se od ostatních tím, že se mu říká Pan Typograf. Pokud budete hledat ve slovnících, patrně se ještě dozvíte, že slovo typografie se skládá ze dvou částí, přičemž ta první označuje v řečtině znak, ta druhá pak sloveso psáti. Typograf je tedy ten, kdo píše znaky.

Řekli jsme si, že typograf pracuje s písmem. Co to ale znamená, když typograf řekne slovo písmo? Písmo je v tom nejzákladnějším pojetí souborem znaků, které se používají k psané komunikaci. Obvykle se písmo pojmenovává podle názvů znaků. Latinskému písmu se říká abeceda (jinak latinka), řecké písmo se označuje za alfabetu (podle názvů prvních dvou znaků), ruské je azbuka… Exotičtější písma se pak pojmenovávají podle jazyků (hebrejské), zemí a národů (fénické, čínské) nebo epoch, v nichž se používala. Mohou se ale nazývat i podle jiných pravidel, například hieroglyfické, cyrilice, runy, klínové.

Písmo v užším významu pak představuje soubor grafických znaků, ne v nějaké obecné rovině, ale přímo jako vzhled nějaké kolekce znaků s určitým autorem. Na počítačích se tomu říká font, staří typografové říkají písmová sada. Písma obvykle mají názvy, někdy podle svých tvůrců (Bodoni, Garamond), jindy podle produktu, pro který byla vytvořena (Times), ale mohou se jmenovat nejrůzněji (Comics, American Typewriter). Už jsem vás v minulém článku odkazoval na stránky Typo.cz, a dnes to udělám znovu, protože v sekci „Informace“ najdete odkazy na typografické dílny (písmolijny), kde písma vznikají. Pokud máte zájem o nějakou českou, zkuste třeba První střešovickou písmolijnu.

Písmo ovšem může představovat i znakovou sadu (character set). Ta obvykle obsahuje nejen znaky, z nichž se skládají slova, ale také znaky, která zastupují větší celky: například číslice (123456789), zlomky (½¼¾), značky (™#®°′©″$%*+=€†‡‰¢£×), interpunkci (‚.,;“„”!¡?¿-/–[—]}{…‘’«›‹»·+), různé ornamenty (•♠♣♥), stylizované a nestylizované slitky (&@§&CElig;æß¶), akcenty (~ˇ^˘˘˛`) indexy a exponenty (¹) i znaky z jiných „písem“ (ÞµΘΞΠΩβ), geometrické útvary (◊) a další. V době, kdy ještě neexistovaly počítače, záviselo složení znakové sady na tvůrci písma (ono tedy závisí i teď, ale nebuďme puntičkáři). Dnes máme i na tohle k dispozici normy. Znakové sady normalizují standardizační organizace jako RVHP, ISO, ANSI, Unicode, Internet Society i výrobci kdečeho (Apple, Microsoft). Seznam registrovaných sad pro použití na Internetu najdete na stránkách IANA.org. Pokud pracujete na PC, používáte pravděpodobně windows-1250. HTML od verze 4 používá jako základní sadu Unicode. V tuto chvíli vám představím další ze svých oblíbených serverů, polský Font.org, abyste se mohli podívat na znakové sady používané ve střední Evropě.

Jak už jsem řekl, písma se skládají ze znaků. Znakům se v abecedě, azbuce a alfabetě říká písmena. Písmena jsou znaky, které reprezentují hlásky. Existují ovšem i znakové sady složené ze znaků reprezentujících slabiky (z moderních písem třeba těsnopis, ale v historii slabikové písmo předcházelo objevu písmen) a ovšem existují i znaky pro slova (třeba v čínském písmu), ale existují i písma, kde jeden znak představuje i více než slovo (třeba indiánská obrázková písma).

Přestože v abecedě používáme znaky pro hlásky, máme tu i znaky pro skupiny hlásek (například X nebo Q) a v češtině je také hláska, pro kterou žádné písmeno nemáme (Ch). Kromě toho i v současnosti používáme znaky, které představují slova – napadl mě kosočtverec malovaný po zdech, ale do této skupiny patří i zlomky, číslice, různé značky a podobně.

V běžném životě jsou příležitosti, kdy je znakové písmo nevhodné, a proto používáme znaky se speciálním významem neseným v grafice. Znaky, které mají vypovídací hodnotu samy o sobě, se nazývají piktogramy a setkáte se s nimi třeba v televizní předpovědi počasí (sluníčko, mráčky) nebo když chatujete (smajlíky). V civilizaci, která má společnou kulturu pak ještě často vznikají znaky, jejichž smysl nemůžeme odhadnout podle vzhledu – to jsou ideogramy, například dopravní značky, symboly pro ovládání přístrojů, elektrotechnické, chemické značky atd.

S příchodem knihtisku v 15. století, kdy se začalo používat znakové písmo, všimli si typografové toho, že některé shluky písmen se používají velmi často, a proto pro ně vytvořili zvláštní znak, který postupně více a více stylizovali, až dnes dospěli do stádia, kdy laik nemusí původní znaky rozeznat. Takto třeba ampersand (&) vznikl stažením francouzského spojky et, komerční at (@) vzniklo jako značka pro udávání ceny: £5@4″ by se tedy přeložilo čtyři palce po pěti librách. Těmto znakům se říká slitky (ligatury) a jeden takový slitek byste mohli najít i v logotypu Pægasu. Podobným způsobem za renesance vznikla i sada interpunkčních znamének (! = io). Dnes je ale na postupu další „slévání znaků“, logotypy. Logotyp se dříve používal jako znak pro slabiku (podobně třeba logopedie), dnes představuje nejčastěji firemní značku nebo značku produktu. Pokud vás to zajímá, tak mezi logotypem a logem rozdíl není, ale někteří typografové považují logotyp za znak vyvinutý z písmen a rozčilují se, když použijete toto označení pro grafickou značku. Grafická značka má blízko k ikoně, ale to už bychom zasahovali do teritoria grafikům.

V příštím díle se naučíme pojmenovávat varianty a části písmen.

Pozn. red.: Seriál musel být předčasně ukončen, protože autor nedodal slíbená pokračování. Máte-li zájem v seriálu pokračovat vlastními články, prosíme, kontaktujte redakci.