Štěstí je krásná věc…

13. ledna 2003

•

„…ale prachy si za ně nekoupíš!“, praví se v jedné populární písni. Je to tak, „Zlatý věk“ internetu (a potažmo Internetu) čím dál rychleji a jistěji končí. Přestože ještě stále využíváme nebo sami poskytujeme řadu služeb „zadarmo“, v budoucnosti bližší než blízké se budeme muset postavit tvrdé realitě. A tou je zpoplatnění. Všeho a všech.

Před několika lety, když se moloch internetu teprve rodil a nikdo nedokázal předpovědět jeho budoucnost, jež je naší současností, bylo zadarmo všechno. Veškeré technické zázemí bylo natolik nákladné a tak komplikované, že si nemohly ani větší firmy dovolit do něj investovat, o jednotlivcích nemluvě. Kromě toho byl také internet doménou vědců a studentů, kteří penězi zrovna neoplývali, žili však v symbióze s jinými oblastmi národního hospodářství, které naopak obvykle vykazují přebytek financí. Pánové v oblecích pak ze svých bezedných kapes zaplatili kdejakou maličkost.

Doba však pokročila, kdejaký malý školák rozumí celé problematice lépe, než většina vysokoškolských profesorů, skoro každý má doma počítač, a dokonce i v zemích třetího světa už alespoň třetina obyvatel o internetu slyšela. Internet se stal masově dostupným – čím? Hračkou? Médiem pro předávání informací? Jistě také, ale především byznysem.

Byznysmeni jsou lidé různí. Především ale pracují pro peníze. Chtějí vědět, co kolik stojí, chtějí vědět, zda se oplatí do něčeho investovat, chtějí znát odhady zisků. Stav svého konta sledují ostřížím zrakem. Do světa internetu vstoupili halasně a s plným nasazením. Stávající komunita je na jedné straně odmítala jako vydřiduchy, na straně druhé z nich žila, neboť pánové v černých oblecích mezitím taktně zmizeli za scénou.

Když má člověk server s dobrým připojením k síti, rád poskytne službu nějakému příteli. Vždyť co to pro něj znamená – trochu místa na disku, vyšší přenosy dat? To přece nestojí žádné peníze „navíc“. Jenže byznysmenům je tahle logika cizí. V jejich světě všechno něco stojí a někdo to musí zaplatit. Chceš místo na mém disku? Dobrá, zaplať mi 50 % z jeho ceny, protože ho využíváš pro sebe. Že z toho nemáš zisk? To je mi líto, musíš se snažit lépe!

Celý systém se zhroutil. Nezvládl příliv lidského zájmu. Lidé chtěli více, lépe, rychleji. A to už nelze, ne z vedlejších příjmů studenta nebo drobného podnikatele. Neviditelné náklady, které lze pominout, se staly až příliš citelnými, když přerostly možnosti těch, kteří je bez povšimnutí hradili, aniž by si to uvědomovali. Drobná úsluha kamarádovi se proměnila v placenou službu.

Ještě nedávno jsem byl přesvědčen, že internet může žít mimo pravidla „reálného“ světa. Dokonce jsem některým firmám radil, kterak na internetu vydělávat peníze, aniž by za cokoli museli platit. Nyní vidím, že jsem i já svým postojem přispěl ke konci dalšího snu o rovnosti všech lidí. Kdyby firmy nezneužívaly služeb zdarma pro své podnikání, mohl Zlatý věk snad trvat o něco déle, ale konec by přišel stejně. Možná by jen nebyl tak bolestný.

Růst internetu dosáhl kritické meze. Služby, které byly poskytovány zdarma, protože to skoro nic nestálo, se díky široké dostupnosti staly zátěží, která mnohé doslova vysála. Ostaní se nyní snaží zachránit vlastní kůži tím, že si spočítají reálné náklady na své služby a zpoplatní je. Západně od našich hranic tento proces začal už před několika lety, dokonce již před slavným krachem e-byznysu. K nám se dostavil v plné míře minulý rok. Freeweby mizí a s nimi další a další služby. Na řadě jsou bezplatné SMS, freemaily a pak? Kdo bude další?

Když jsem se stal členem redakce Intervalu, chtě nechtě jsem jej musel srovnávat s redakcemi „papírového“ světa. A uvědomil jsem si, že i zde se musí platit. Jsou totiž náklady, které je nutno hradit vždy, ať už publikujete elektronicky nebo jinak. Musíte zaplatit za kancelář, elektřinu, vybavení, teplo. Pokud chcete pracovat kvalitně, musíte zaplatit člověka, který se tomu bude věnovat na plný úvazek. A to člověka kvalifikovaného. Řeknu vám, lidé jsou pěkně drazí, kam se hrabou drahé kovy!

A tak jsem dospěl. K názoru, že služby zadarmo už jsou minulostí. Dospěl jsem tak daleko, že jsem ochoten platit. Zaplatil jsem si za webhosting, bezpochyby brzy začnu platit za e-mail, platím za připojení k internetu. A, světe div se, stal jsem se mnohem přístupnějším i myšlence placeného obsahu na internetu, například novin, i odborných informací, jaké mi poskytuje Interval. Vždyť už i v akademickém světě se platí za informace, šířené „bezplatnou“ elektronickou formou.

Na závěr si dovolím ještě jedno přirovnání. Zdá se mi totiž, že ve vývoji internetu vidím jistou paralelu s vývojem některých sportů. Na počátku vždy stálo několik zapálených amatérů, kteří obětovali sami sebe pro svou ideu. Jenže kde jsou časy, kdy se například fotbal hrál po zaměstnání a sportovci si sami platili cesty na mistrovství světa? Jak rostl zájem věřejnosti, „kapacity“ dobrovolníků se vyčerpaly a přišla profesionalizace. Většině sportů prospěla, neboť amatéři by v nich nikdy nepodali takové výkony, jakých mohli dosáhnout díky kvalitnímu zázemí profesionálního prostředí. Jen bych internetu a Internetu přál, aby jej nepostihla doba postprofesionální, do níž se podle mého současné sporty doslova propadly.