Práce v Anglii aneb příběh jednoho českého informatika

Vítejte u článku, který na Intervalu rozhodně nepatří k nejtypičtějším, ale který by vás přesto mohl zajímat – pokusím se povyprávět o tom, jak se mi v průběhu uplynulého roku žilo a pracovalo v Anglii. Nečekejte praktické informace nebo rady, jedná se skutečně jen o příběh jednoho českého informatika…

Balíme, vyrážíme

Když jsme minulé léto s přítelkyní dokončili školu a vystřízlivěli z nepřeberné řady bezstarostných studentských večírků, položili jsme si jednoduchou, ale těžko zodpověditelnou otázku: Co teď? Už se nebylo možno dál schovávat za statut studenta, a ačkoli s titulem v kapse by asi v Praze nebylo příliš těžké sehnat nějaké teplé místečko, rozhodli jsme se „dospělácký“ život ještě trochu oddálit a vycestovat do zahraničí. Musím přiznat, že to rozhodnutí nebylo úplně jednoduché, ale tak nějak v nás postupně uzrálo, a v půlce října jsme již byli s kufry a s posledními svačinkami nastoupeni na Ruzyni, abychom za pár hodin začali žít naše malé zahraniční dobrodružství.

Dějství první – těžké začátky

Řekne vám to každý – začínat v nové zemi je velmi těžké. V prvních dnech nikoho neznáte, mnoha lidem okolo vůbec nerozumíte (o angličtině se rozepíšu níže), bydlení je podstatně horší než v Čechách (ze začátku šetříte, že ano), práci nemáte žádnou a široko daleko nikdo, kdo by vám pomohl. Určité nadšení nebo vzrušení z nového je tak rychle vystřídáno poměrně intenzivním pocitem „co tady dělám“ a „proč jsem radši nezůstal doma“. A to člověk ještě netuší, co ho čeká při shánění práce…

Jakožto informatik s poměrně zajímavou nabídkou znalostí a dovedností (aspoň jsem si myslel) jsem vystavil svůj životopis na několik anglických pracovních portálů s pevnou vírou, že velmi rychle seženu práci v oboru a že věci budou hned veselejší. Pravdou bylo, že se mi skoro okamžitě začali ozývat agenti personálních agentur, ale průběh mnoha telefonátů bohužel nebyl nejšťastnější – většinou jsem prostě moc nerozuměl.

Pozn. aut.: Nyní je čas na jazykovou odbočku. Když jsme volili, kam jet, vyhrál Manchester mimo jiné proto, že leží v Anglii (ne ve Skotsku nebo Irsku) a že se tam tedy bude mluvit čistou angličtinou. Většího omylu jsme se snad nemohli dopustit – v Manchesteru se mluví jedním z nejtěžších přízvuků, jaké jsem kdy slyšel. Ačkoli tedy naše angličtina byla od počátku na poměry cizinců nadstandardní, mnoha lidem jsme nerozuměli skoro nic. Ona je vůbec britská angličtina pro Čecha zvyklého na americké písničky a filmy dost těžko srozumitelná, takže když se k tomu přidá místní přízvuk nebo nedej bože nářečí, je to úplný konec.

Nyní zase zpět k hledání práce; personálním agentům jsem často nerozuměl nebo v cestě stály jiné překážky (například mi byl nabízen pohovor 400 kilometrů daleko a já jsem opravdu nebyl v situaci, kdy bych si mohl dovolit obětovat den a vysokou sumu za anglické vlaky, jen abych měl šanci). Když to shrnu, prostě jsem po řadě nepříjemných zkušeností životopisy stáhl, na vidinu IT práce hned od začátku zapomněl a přešel na plán B – chvíli dělat něco manuálního, vydělat pár peněz, sžít se s místním přízvukem a po pár týdnech to zkusit znovu.

Plán hezký, ale musím přiznat, že jeho provádění zas taková sranda nebyla. Během několika týdnů jsem vyzkoušel, jaké to je být demoličním dělníkem, pracovníkem v továrně na čínské nudle nebo i zoufale nezaměstnaným, až jsem se díky kontaktům přítelkyně dostal do skladu, což jsem tehdy vnímal skoro jako nirvánu. Tedy období to bylo neradostné, ale všechno zlé jednou končí…

Dějství druhé – IT práce!

V prosinci to přišlo – poprvé o mně nějaká IT firma projevila zájem a pozvala mě k pohovoru.

Zde by asi bylo dobré říct, jak jsem se k oné příležitosti dostal. Jeden z mých zásadních tipů pro shánění dobré práce v Anglii je budování co nejširší sítě kontaktů – anglická povaha je značně konzervativní a na ostrovech se tak hodně hraje na různé reference nebo doporučení známých. Mimo jiné i proto jsem se zapojoval do místního dění, co to šlo, takže přes obě nohy levé jsem chodil hrát fotbal a přes častou vyčerpanost z práce jsem jezdil do Heywoodu na šachy. Právě šachy se ukázaly jako klíčové – předseda klubu měl mnoho cenných kontaktů, takže po několika přátelských rozhovorech se rozhodl mi pomoci a kontaktoval některé své známé. Po pár neúspěšných pokusech se nakonec ozvala firma DataMatters, která mě pozvala na pohovor.

A to už jsem se vezl. V týdnu před Vánocemi proběhl příjemný pohovor, kde se kromě mých znalostí řešilo především téma, jestli jsou lepší šachy nebo bridž (to vždycky věští dobré zprávy!), no a o pár dní později, po druhém neformálním pohovoru, jsem už v ruce držel obálku s nabídkou práce – prvních pár týdnů jsem měl dělat support a do budoucna se mnou bylo počítáno jako s Flashovým programátorem (nehledě na to, že jsem ve Flashi nikdy předtím nedělal – evidentně mě zaměstnali díky mému potenciálu, nikoli kvůli aktuálním schopnostem). Vzhledem k tomu, že do plnohodnotného hledání IT práce jsem se chtěl pustit až v lednu, se jednalo o úspěch a obrovskou úlevu – vánoční dovolenou v Čechách jsem tak mohl užívat v klidu a pohodě.

Jak se mi v Anglii pracovalo? Musím říct, že na to, že jsem byl ve firmě jen deset měsíců, se jednalo o docela divokou jízdu. V lednu jsem toho moc nedělal, protože na support jsem nebyl vhodnou osobou kvůli angličtině, ale s tím vědomím mě přijímali. Když v lednu na support nastoupil nový kolega, uvolnily se mi ruce pro další projekty. Prvním zajímavým okamžikem bylo, když se mi podařilo přesvědčit vedení k převodu stovek a stovek HTML souborů pod nějaký ten CMS – dostal jsem tak na starost kompletní reimplementaci webu www.coversure.co.uk z „plain old HTML“ do Drupalu. Projekt trval zhruba dva měsíce, bavil mě a byl dost poučný (přečtěte si u mě na blogu).

Když bylo vše úspěšně dokončeno, měl jsem se přesunout na původně plánovanou pozici Flash vývojáře, ale čím víc jsem do toho pronikal, tím víc mi běhal mráz po zádech – veškerý kód uložený v binárních souborech, IDE na úrovni devadesátých let, kvalita kódu nízká a tak dále a tak dále. Znovu tak došlo k debatě s vedením, že možná existují i lepší přístupy, a po několikatýdenním přesvědčovacím období bylo nakonec rozhodnuto pro přechod na technologii Adobe Flex. To už samozřejmě nebyla žádná sranda, protože přechod na jinou technologii stojí firmu velké peníze (přeškolení programátorů a další náklady), ale rozhodnutí jsme naštěstí nemuseli nikdy litovat – ve Flexu teď probíhá veškerý nový vývoj a i pro mě, pohodlného programátora, se jedná o poměrně pěkné a komfortní programátorské prostředí.

Přechod na Flex jsem považoval a stále považuji za svůj velký osobní úspěch, který se pravděpodobně pozitivně odrazil na některých událostech, které nastaly na začátku podzimu. To jsme se totiž rozhodli jet zpátky do Čech…

Odjezd

Když vše popisuji takhle ve zkratce, bude znít možná divně, že uprostřed úspěchů jsme se rozhodli odjet domů. Reálný život, kde člověk prožívá každou minutu z každých 24 hodin, je však něco jiného, než krátký článek na Intervalu. V reálném životě totiž existují i takové věci, jako strach o vlastní bezpečnost kvůli původu z východní Evropy (ve zdánlivě kultivované Anglii překvapivě aktuální téma!), stesk po rodině a po kamarádech, pocit určité prázdnosti a nezakořeněnosti a podobně. Tohle se těžko popisuje, pokud si to člověk nezažije na vlastní kůži, a hlavně na přítelkyni v létě vše silně dolehlo, takže jsme se rozhodli dál nic nepřemáhat a vrátit se zpátky do Čech. (Zajímavá je otázka, jestli nyní, dva měsíce po návratu, toho rozhodnutí nelitujeme, ale na to bych i sám sobě těžko dával odpověď…)

Pokud se vrátím zpět k práci, asi určitá pozice, kterou se mi zhruba za půl roku podařilo ve firmě vybudovat, vedla k tomu, že mě šéf nechtěl ztratit ani přes můj fyzický odjezd ze země. Nastalo tak něco, čemu bych pár měsíců předtím vůbec nevěřil – uzavřeli jsme kontrakt o dlouhodobé spolupráci na dálku. Když se to tak vlastně vezme, moje pracovní zkušenost z Anglie ještě neskončila, za což jsem moc rád.

Jak na Anglii vzpomínám

Můj pracovní příběh v kostce tedy znáte. Pokud vás nadchnul happyend a už už v komoře hledáte zaprášený kufr a kupujete letenku, vězte, že můj příběh patří přes všechny počáteční útrapy mezi ty šťastnější – osud stál mnohokrát na mé straně a nemuselo tomu tak vždy být. Co je však zajímavé, je, že i přes relativní pracovní úspěchy nemůžu říct, že bych na Anglii vzpomínal nostalgicky nebo jako na nějaké krásné období. Byla to extrémně zajímavá zkušenost a ten rok nás v mnoha ohledech obohatil o jedinečné zkušenosti, ale i v nejlepších chvílích vám budou chybět věci jako pivko s kamarády, pomuchlování psa nebo jazyk, kterému budete rozumět a budete jím umět plynně komunikovat. Anglie je prostě něco za něco a každý si musí rozmyslet, jestli mu to za to stojí.

Závěrem

Vměstnat roční zážitek plný zajímavostí do několika málo řádků je extrémně složité a určitě se mi to nepovedlo ideálním způsobem, ale nějakou představu jste si snad udělali. Ještě předtím, než tento článek ukončím, vás však musím varovat – moje zkušenost je taková, že každý příběh českého informatika v Anglii se velmi liší. Za ten rok jsem přečetl mnoho blogů a webů českých IT kolegů v Británii a ty příběhy nemají společného skoro nic. Někdo si našel práci už z Čech a přijel jako do bavlnky, někdo hledal měsíce a měsíce a nakonec radši odjel zpátky do Čech, někdo sehnal práci standardní, ale tvrdou cestou přes agentury a někdo přes známé, nebo, řeklo by se, shodou náhod, jako třeba já. Pro někoho je pobyt v Anglii jedním velkým mejdanem a někdo jiný ho zase protrpí od začátku do konce. Každý jsme jiný, a pokud si chcete můj příběh nějak generalizovat, tak vás upřímně prosím – nedělejte to :)

Pozn. aut.: Tento článek je krátkým shrnutím zápisků z Anglie, které byly autorem psány v průběhu ročního pobytu v Anglii. Tam kromě životního příběhu najdete i řadu praktických tipů, z nich by vás mohl zajímat zápisek Práce v IT.

Starší komentáře ke článku

Pokud máte zájem o starší komentáře k tomuto článku, naleznete je zde.