Panoptikum webdesignu – kodeřina, těžká dřina

Kodérem je nazýván živý tvor, jehož životním údělem je uléhat v pozdních ranních hodinách s bolavým tělem (BODY) a probouzet se s třeštící a nefunkční hlavou (HEAD). Živ je z hektolitrů rozpustné nebo nerozpustné kávy a obložených nebo neobložených chlebíčků. (Lze takovou stravu nazývat MENU? Nebo spíše UL?) Jeho úděl je nelehký a vystaven každodennímu boji s několikahlavou saní, které po utnutí jedné naroste osm dalších, žije život psance a vyvrhele. Je uvězněn v zajetí leckdy nesmyslných standardů, jejichž výhradním zástupcem je sdružení s názvem nápadně připomínajícím místo, kam podle legendy i císař pán chodil osamocen. Náhoda? Ve srovnání s ním prožil Sisyfos pohodový život.

Kodér hovoří prapodivným dialektem a málokterý z nich je pravověrným nekuřákem či abstinentem. Odposlechnutý rozhovor, který kromě jiného dojal k slzám dva přítomné jazykovědce, je svým způsobem jedinečný. Dokazuje totiž, že pravidla českého – a obecně vzato jakéhokoli – pravopisu jeví se být předpisy zhola zbytečnými, jde-li o to, přejít rychle k podstatě věci. Matematici by mohli závidět. Ostatně posuďte sami:

Praví první kodér vybavený hustou kšticí a nepřítomným pohledem: „Rozumíš, úplně normálně jsem floutnul dva divy a do rajcht jsem vrazil vajdnutej imydž a fakt to sedlo na piksel. Podmíněně jsem si to učesal pro JESPRa a ošetřil třípiksel floutbrouka a jasně – celý jsem to klírnul. Jenže podívej, stejně se mi to celé úplně podhodilo pod dalšího relativního diva. Záhada“. Rozhodil rukama a polil si zvětralým pivem zbrusu nové šusťákové tepláky.

„Hele“, pravil druhý kodér, na temeni v nepravidelných Intervalech.cz postrádající vlasy, který nebyl z Ostravy, „a voblafnul jsi italickýho brouka? To víš, kurzíva je sviňa a JESPR je na to kurňa háklivej. Piksel bokem a lajout je v kopru. Tož však víš, no ni? Někdy stačí lehkej mínusovej mardžyn a máš vystaráno.“

„Jsem lama, vole?“ ohradil se kudrnáč, který nebyl Pražák. „Jasně, že jsem to všechno vošéfoval. Ale JESPR se mi kření do ksichtu a manželka taky není na větvi, páč u toho vysedávám a kleju. No, možná za to může há-erka, ještě ji zkusím stylnout podle Prokopa. Nebo že by ten bé-er s klír na bot nezabral?“ zadumal se.

„Dobře, a zkusil jsi tuhletu Pixyho matrjošku?“, nedal se málovlasý, „Znáš přece základní webdysajnerský pravidlo…“

„…potřebuju nový pivo,“ přerušil ho vlasatý a podíval se vyčítavě a s jistou dávkou profesionální skepse na svůj protějšek, čímž definitivně uzavřel neplodnou debatu. Problém jednoho neposlušného DIVu zůstal protentokrát nevyřešen a zařadil se tak do dlouhé fronty dalších nerozlousknutých historických oříšků. Stejně jako DIVotvorný hrnec nebo do obludných rozměrů narostlá DIVizna.

Webdesignér jako bájný hrdina…

Životy světoznámého Hamleta a nesvětoznámého kodéra jsou si navlas podobné a liší se jen v nepodstatných maličkostech typu rozdílného letopočtu a technického vybavení. Zatímco ten první třímal lebku a nevěděl, kterou možnost si vybrat, druhý jmenovaný třímá myš a je v obdobné situaci. Masírován zleva i zprava zásadními články autorů zvučných jmen, si připadá jako blbec. HTML či XHTML, toť otázka. Je Webylon Babylon? Nebo opačně?

Věřte nevěřte, člověk, který zdravému rozumu navzdory dobrovolně zvolí kodérské řemeslo, stane se rázem a nechtěně několikanásobným schizofrenikem, potácejícím se mezi různými názorovými proudy, které jsou tu a tam oživeny názorovým vodopádem. Každý vodopád se přitom vyznačuje tím, že značná část vody vrací se zpět zhruba do poloviny své cesty. Měřeno opačným směrem, než odkud dorazila. Někdy ovšem také naopak, přijde na to.

Navíc webové prohlížeče stvořené dalšími rozporuplnými bytostmi (jsou zváni „programátoři“, ale málokdo tuší, co to vlastně znamená) výsledný chaos jenom prohlubují a tak jediné, co nešťastnému kodérovi zbývá, je drtivou většinu drahého a nikým nezaplaceného času věnovat takzvanému „ladění kódu“. Což je činnost, která se naprosto vymyká všemu rozumnému, čím příroda člověka obšťastnila. Udělejme si přehled:

1. Je-li něco hotové, nemá smysl to ladit. Kodér ale musí, co kdyby?
2. Je-li něco nehotové, nemá smysl to ladit, dokud to není hotové. Kodér ale musí, jinak to nikdy nebude hotové.
3. Pokud kodér splnil předchozí dva body, vše doladil a vše běží, jak má, zjistí se, že občas leccos funguje jinak, než kodér zamýšlel. Otázka zní – co musí kodér učinit? Ladit.
4. Když kodér všechno doladí, přijde se na to, že všechno sice doladil dobře, ale zákazník (neboli platící klient), má mírně odlišnou představu o poloze bloku s aktualitami. Co asi dělá kodér? Ladí.
5. Je-li vše doladěno, zákazník je spokojen a vše funguje, jak bylo určeno a předpokládáno, přijde zčista jasna nová verze prohlížeče podporující všechny nové a perfektní standardy kromě těch, které kodér opravdu potřebuje. Co zbývá jiného než ladit.
6. A pak je vše konečně hotovo, už nemá smysl cokoli ladit a kodér se tím pádem vrací k bodu jedna. Co kdyby?

Pokud si dobře vzpomínám, mají kodéři pro zachování vlastní sebeúcty k dispozici obdobu jedné dětské říkanky. Zní takto:

„Ladíš, ladím, ladíme, dokud na to vidíme“.

Dioptrie totiž patří, kromě klávesnice a otlučené myši, k základním pracovním pomůckám každého pravověrného kodéra.

Lze říci, že kodéři jsou zneuznaní ladiči. Polozapomenutí bojovníci za čistotu kódu s chytrou hlavou a umíněným odporem ke všemu, co zavání tabulkou, čokoládu nevyjímaje. Scházejí se v kruhu sobě rovných a vyznávají základní webdesignerskou poučku, která sice uchu necvičenému zní poněkud záhadně, ale pro kodéra je alfou a omegou šťastného a spokojeného života:

„Vraž do kódu matrjošku – natluče si JESPR držku.“

Odkazy a zdroje

• Nelezte sem s JESPRPem! – ustavení termínu JESPRP, Miloslav Lešetický (Plaváčkův blábolník, 13. 10. 2004)
• Co je JESPR? – zjednodušení termínu JESPRP na JESPR, Jiří Macich (Blog počítačového nadšence, 13. 10. 2004)

Starší komentáře ke článku

Pokud máte zájem o starší komentáře k tomuto článku, naleznete je zde.