Hříchy pro šíleného korektora – stav, děj a účel

Další článek od šílených korektorů snažících se bojovat se záludnostmi českého jazyka, který vám pomůže rozlišovat mezi stavem, dějem a účelem.

Vzpomínáte si na veleznámou knihu Karla Poláčka nazvanou Edudant a Francimor? Většina z nás ji určitě v dětství četla. Líčí osudy dvou povedených synků samotářské čarodějnice, kteří nechodili do školy. Proto je velmi zaskočila kontrolní otázka inspektora, jenž se jich bez varování zeptal: „Co jest to příčestí minulé trpné?“

Ale upřímně řečeno, tato otázka by asi zaskočila mnohé z nás, ačkoli jsme školu řádně navštěvovali. A protože bych rád v tomto článku vysvětlil, jak takové příčestí správně používat, připomeňme si ponejprv, oč že se to jedná.

Pozor na změnu významu

Tak začneme definicí ze slovníku: Příčestí minulé trpné je „jmenný tvar slovesný mající povahu dějového adjektiva v trpném rodě a času minulém“. Hurá, teď už tomu rozumíme! Co bychom si bez slovníků počali… Ne, vážně – není to tak složité. Pokud si ještě pamatujete na rozdíl mezi činným a trpným rodem, máte to, nic víc v tom není. Zatímco sloveso v činném rodě je například zde – „stavěli jsme bytovky“ –, trpný rod vypadá takto – „bytovky byly stavěny“. A to „stavěny“ je příčestí minulé trpné.

A proč že se tím vším vůbec zabýváme? Trpná příčestí lze totiž někdy ve větách zaměnit s přídavným jménem, které je velice podobné (př.: pronásledován – pronásledovaný). Taková záměna občas neškodí, jako v uvedeném případě se slovesem pronásledovat – mezi výroky „jsem pronásledovaný mafií“ a „jsem pronásledován mafií“ není žádný rozdíl. Jsou nicméně případy, kdy se záměnou adjektiva za příčestí úplně změní význam věty nebo se objeví nesprávná vazba.

Jak tedy rozlišit, zda použít adjektivum, nebo příčestí? Je třeba pochopit drobný významový rozdíl: Zatímco totiž přídavné jméno popisuje stav, trpné příčestí označuje děj. V určitém kontextu je potom třeba tyto dva významy odlišit.

Typickým příkladem je následující věta:

Tento hráč byl před dvěma týdny sesazený z postu světové jedničky.

Věta obsahuje přídavné jméno, a popisuje tedy stav. Dozvídáme se, v jakém stavu na žebříčku se daný hráč nacházel (či spíše nenacházel) před dvěma týdny. Tehdy nebyl světovou jedničkou. Ale kdy o tento post přišel? Mohlo to být před 15 dny, ale také před rokem.

Pokud by autor chtěl sdělit, že dotyčný hráč spadl z postu jedničky právě před dvěma týdny (o což mu patrně opravdu šlo), musel by napsat:

Tento hráč byl před dvěma týdny sesazen z postu světové jedničky.

Teď už je to jednoznačné – zde popisujeme děj, tedy to, co se před dvěma týdny stalo. O post světové jedničky hráč přišel přesně před dvěma týdny.

Použijte vhodnou vazbu

Kromě případné změny smyslu věty je potřeba si dávat pozor ještě na jedno úskalí: V určitém kontextu totiž s adjektivem použijeme jinou vazbu, než bychom použili s příčestím, a naopak.

Podívejte se, jak můžeme vylepšit znění věty, když budeme k vazbám přistupovat citlivě:

Každý, kdo vyplní formulář, bude začleněný ve věrnostním programu.
Každý, kdo vyplní formulář, bude začleněn do věrnostního programu.

Rozdílné předložky zde velmi vhodně respektují fakt, že v prvním případě popisujeme stav, ale ve druhém děj. Jestliže píšeme, že někdo „bude začleněný“, tedy charakterizujeme jeho stav, předložka „do“ by nebyla příliš vhodná.

Mluvíme tady samozřejmě o citlivém přístupu, ne o nějaké jednoznačné gramatické hrubce. Ještě patrnější bude tato problematika u následující dvojice vět.

Kupte si příští vydání magazínu, kde bude vložená volná vstupenka.
Kupte si příští vydání magazínu, kam bude vložena volná vstupenka.

Tady jsou pro změnu vhodně použita zájmena. Zvlášť zjevné je to u druhé věty. Popisujeme v ní děj (příčestí „vložena“), totiž co se se vstupenkou děje – kam ji dáváme. Pro zjednodušení si představme, že vstupenku pokládáme na stůl. Je „položená na stole“ (kde), ale „položena na stůl“ (kam).

Všechny uvedené poučky i doporučení se týkají zejména, nebo dokonce výhradně, psaného projevu. V řeči totiž často nelze adjektivum od příčestí ani zvukově rozlišit. V psaném textu ale věnujte této otázce pozornost, a to zejména v případech, kdy hrozí změna významu.

Ještě něco k adjektivům účelovým

Když už mluvíme o přídavných jménech a o rozlišování děje a stavu, připomeňme si ještě, že u adjektiv je třeba rozlišovat děj a účel. Dějová přídavná jména popisují, co se právě s podstatným jménem děje (např. běžící závodník), ta účelová určují, jaký je účel daného substantiva (např. vzdělávací instituce). A opět – tak jako přídavné jméno a trpné příčestí – se oba druhy přídavného jména velice podobají.

Většinou se liší jen tím, že v dějovém adjektivu píšeme dlouhé í, v účelovém krátké i. A protože záměna obou druhů opět znamená změnu významu, dbejme na pečlivost. Pamatujme na to, že strojek může býtholící, tedy právě holit, ale většinou píšeme o holicím strojku, neboť popisujeme jeho účel, ne to, zda zrovna vrčí. Stejně tak když si doma pověsíme technické zařízení k hašení požárů, jedná se 24 hodin denně o hasicí přístroj, ale doufejme, že nikdy z něj nebudeme nuceni udělat na pár minut přístroj hasící. A i když velké firemní mrazničky jsou stále „mrazící“, přesto o nich mluvíme jako o „mrazicích boxech“, protože primárně označujeme jejich účel.

A někdy samozřejmě použijeme úplně jiný tvar adjektiva – příklad zde:

Založil jsem si nový spořicí účet.
Vypukla teď úplná spořící mánie.
Můj strýc je takový spořivý člověk.

Ovšem pozor – jsou přídavná jména, kde zcela legálně použijeme dějovou podobu, ačkoli se o děj nejedná. Takovým případem může být spojení „platící divák“. I když už je takový platící divák dávno v hledišti a zrovna nic neplatí, je to zde v pořádku. Slovo „platicí“ totiž ani neexistuje.

I když tedy v běžném hovoru drobné rozdíly mezi „mrazicí“ a „mrazící“ nebo „vložena“ a „vložená“ ani nezachytíme, v psaném textu můžeme záměnou stavu, děje či účelu napáchat nemalé škody. Ohlídejte si tedy přídavná jména a zase budete o kousek blíž k dokonalosti.