Hříchy pro šíleného korektora – psaní velkých písmen

Správné používání velkých písmen je dost možná jednou z nejnáročnějších disciplín českého pravopisu. K tomu, aby se člověk naučil velkými písmeny správně vládnout, totiž nestačí jen dobrá znalost mateřského jazyka. Nezbytná je také jistá dávka všeobecného rozhledu, ať už v oblasti geografie, historie nebo třeba filosofie.

Problematiku velkých písmen poměrně podrobně rozebírají Pravidla českého pravopisu i Stručná mluvnice česká. Navíc se několika otázkám týkajícím se tohoto tématu věnovala i Jazyková poradna ÚJČ. Rád bych proto upozornil, že mým cílem rozhodně není těmto autoritám konkurovat ani se chlubit cizím peřím. Spíš bych chtěl z té masy informací vybrat několik zásad, které nám mohou při psaní velkých písmen pomoci.

Skutečnost, že se velké písmeno píše na začátku věty, zřejmě není nutné rozebírat nikterak podrobně. Zaměřme se tedy na oblasti, v nichž se používání velkých a malých písmen může stát, a také se občas stává, předmětem sporu.

Oslovení v dopisech

Na první pohled nic složitého. V korespondenci se osobní a přivlastňovací zájmena mohou, ale také nemusí psát s velkým písmenem. Je ale nějak vymezeno, v jakých typech dopisů by se velké písmeno psát mělo a v jakých nikoli? A mohou se takto psaná zájmena vztahovat pouze k jednotlivcům, nebo i ke skupině osob?

Obecně platí, že zájmena s velkým písmenem (Ty, Tvůj, Vy, Váš) se používají jako výraz úcty. Domněnka, že se mohou objevit pouze v oficiální korespondenci, tedy není správná. Pravidla navíc umožňují používat tento druh oslovení i v případě, že adresátem není jednotlivec, ale kolektiv (například: „Rád bych Vaší společnosti nabídl…“). Dalo by se tedy říct, že velkým písmenem v oslovení rozhodně nic nezkazíme.

Úvod k psaní vlastních jmen

Nejprve špetka teorie. Vlastní jména jsou definována jako slova nebo slovní spojení, která odlišují určitou osobu, věc či zvíře od jiných osob, věcí či zvířat. Díky nim je tedy možné konkrétní bytosti a věci poměrně jednoznačně identifikovat. Zásady týkající se používání velkých písmen u vlastních jmen jsou mnohé – například v nejnovějších Pravidlech českého pravopisu dokázaly zaplnit úctyhodných jedenáct stránek. Pokusme se tedy vybrat alespoň ty nejdůležitější.

Velké písmeno se píše na začátku vlastních jmen jednoslovných (Anna, Vyšehrad, Evropa). Výjimku tvoří slova cizího původu, v nichž respektujeme původní způsob psaní (d'Artagnan, McCarthy, O'Connor). Ve vlastních jménech víceslovných se velké písmeno vždy píše na začátku prvního slova (Mrtvé moře, Národní divadlo, Liga mistrů). Pokud je součástí tohoto slovního spojení další vlastní jméno, bude se samozřejmě i ono psát s velkým písmenem (Světlá nad Sázavou, Rokytnice v Orlických horách, Nízké Tatry). K těmto základním pravidlům se poté řadí množství dodatků.

Patálie s názvy měst, ulic a staveb

Jestliže vlastní jméno označuje osídlené místo (město, čtvrť, sídliště a podobně), píše se velké písmeno ve všech slovech vyjma předložek (Spišská Nová Ves, Uherský Brod, Staré Město, Frýdek-Místek, Sídliště Míru, ale i Ho Či Minovo Město). Má to ale jeden háček. Stojí-li totiž bližší určení až za základem příslušného názvu, píše se velké písmeno v prvním slově tohoto určujícího označení a psaní dalších slov je poté stejné jako v případě, kdy ono bližší určení není součástí sousloví. Pokud ve vás podobné poučky vyvolávají záchvaty zuřivosti, přečtěte si raději několik příkladů: Fryšava pod Žákovou horou, Kostelec nad Černými lesy, Sídliště Českých legií, Kojšov u Spišské Nové Vsi.

Často ale vlastnímu jménu předchází obecný výraz, který není přímo součástí oficiálního označení. V takovém případě píšeme obecný název s malým písmenem (ulice Dukelských hrdinů, sídliště Letňany, třída T. G. Masaryka, hotel Albatros, letohrádek Hvězda). Určit, zda obecný výraz je, nebo není součástí oficiálního označení, je někdy poněkud obtížné. V takovém případě nám už češtinářské poučky nejsou k ničemu a my se musíme pustit do zkoumání reálií.

Další pravidlo nás informuje o tom, že začíná-li bližší určení předložkou, píše se s velkým písmenem nejen samotná předložka, ale i slovo následující (dům U Dvou slunců, ulice Za Papírnou, restaurace U Sedmi trpaslíků). Zajímavé ale je, že pokud použití dané předložky automaticky vyplývá ze stavby věty, můžeme předložku psát s malým počátečním písmenem. Důvodem je to, že v tomto případě použijeme v podstatě zkrácené označení, k němuž můžeme dosadit i jinou předložku (najedli jsme se u Sedmi trpaslíků, zašli jsme si k Sedmi trpaslíkům).

Protože příklady často řeknou víc než sáhodlouhé definice, rád bych ještě v krátkosti zopakoval několik problematických výrazů:

• Spišská Nová Ves (název obce – všechna počáteční písmena jsou velká)
• Kostelec nad Černými lesy (bližší určení, tedy „nad Černými lesy“, následuje až za základem názvu, což je „Kostelec“)
• sídliště Letňany, ale Sídliště Českých legií (v druhém případě je slovo „sídliště“ součástí oficiálního názvu)
• dům U Dvou slunců (kromě předložky se s velkým počátečním písmenem píše i následující slovo)

O živých bytostech a jim podobných

Pravidlo o psaní velkého počátečního písmene se kromě jména a příjmení vztahuje i na psaní nejrůznějších přízvisek a přezdívek. Jan Ámos Komenský je proto Učitel národů, Johanka z Arku se zove Panna orleánská (nikoli panna Orleánská) a Ivan Martin Jirous je, bez urážky, Magor (s velkým „m“). S velkým písmenem píšeme i přezdívky osob, jejichž totožnost nám není známa, jako byl například Mistr sázavský, Mistr vyšebrodský nebo Mistr litoměřického oltáře.

Velké písmeno se píše také u postav pohádkových, náboženských, mytologických či alegorických. Máme proto Červenou karkulku, ptáka Ohniváka, kačera Donalda, ale také Matku přírodu nebo Svobodu (teď mám na mysli tu dámu, která na obraze od Delacroixe vede lid a která má v New Yorku sochu). Kromě toho píšeme s velkým písmenem i slova jako Bůh nebo Pán (ve významu náboženském). Na druhou stranu, pokud je řeč například o bozích na Olympu a toto označení se nevztahuje na konkrétní bytost, ale na skupinu, píše se slovo „bůh“ s malým písmenem. Stejně postupujeme i v případě, kdy se výraz „bůh“ používá ve významu přeneseném. Když byl tedy Dominik Hašek po svém příletu z Nagana povýšen na boha, byl to (při vší úctě k jeho schopnostem) stále jen bůh s malým „b“.

K vlastním jménům psaným s velkým písmenem se řadí i označení národnosti, kmenové či rodinné příslušnosti a podobně. Píšeme tedy o Češích, Sudetských Němcích a Lužických Srbech, o Pražanech a Brňanech, o Přemyslovcích, Lucemburcích a Slavníkovcích. Naopak malá písmena používáme pro označení příslušnosti k antropologické skupině, k církvi či k jinému kolektivu. Je proto katolík a protestant, ruchovec a lumírovec, sparťan, slávista a baníkovec, běloch a černoch.

Něco málo k přídavným jménům

S velkým písmenem se píšou nejen samotná vlastní jména, ale také přídavná jména přivlastňovací od nich odvozená, tedy adjektiva utvořená podle vzoru otcův, matčin. Z praxe si můžeme uvést slova jako Petrův, Aniččin, Američanův, Pražanův, Lucemburkův a podobně.

V ostatních přídavných jménech se píše počáteční písmeno malé, pochopitelně pokud se nejedná o oficiální název. Pijeme tedy plzeňské pivo, moravské či francouzské víno, fandíme českým sportovcům, čteme sice Hrabalovy romány, ale setkáváme se v nich s hrabalovskými hrdiny a hrabalovskými paradoxy.

Instituce a regiony všeho druhu

U názvů institucí se snažíme rozlišovat, zda se jedná, či nejedná o oficiální název. Píšeme tedy například Ministerstvo financí ČR, ale české ministerstvo financí. Podobná zásada platí i v případě správních oblastí. Je tedy Středočeský kraj, kraj Vysočina, okres Praha-východ, ale mluvíme o západních Čechách, severní Moravě, jižní Itálii.

Pořádně zatopit nám někdy dokážou názvy komplikovanější, v nichž se vyskytuje hned několik vlastních jmen. Za všechny bychom mohli uvést Jazykovou poradnu Ústavu pro jazyk český Akademie věd České republiky. V takových případech bývá nejlepší si správnou podobu ověřit z důvěryhodného zdroje.

Závěrečné slovo k identifikaci vlastních jmen

Zapamatovat si základní poučky o psaní velkých písmen u vlastních jmen nemusí být nikterak náročné. Mnohem těžší někdy bývá vlastní jména vůbec poznat. Řekli jsme si, že vlastní jména slouží k relativně jednoznačné identifikaci osob, zvířat či věcí a že mezi ně patří názvy měst, čtvrtí, ulic, staveb, živých bytostí, jakož i bytostí pohádkových, náboženských a podobně, označení rodové či kmenové příslušnosti, názvy institucí a správních celků. Některé další oblasti, v nichž se s vlastními jmény můžeme setkat, bych rád zmínil alespoň telegraficky:

• Názvy astronomické: Například Velký vůz, Jupiter, Andromeda. Slova jako „Měsíc“, „Slunce“ či „Země“ píšeme s velkým písmenem jen tehdy, mluvíme-li o nich jako o astronomických termínech. Ve spojeních typu „měsíc zářil na obloze“, „stát oběma nohama na zemi“ nebo „to slunce ale dneska připaluje“ píšeme počáteční písmeno malé.
• Názvy zeměpisné: Divoká Orlice, Slapské jezero, Boubínský prales.
• Názvy významných dokumentů, tiskovin, rubrik: Listina základních práv a svobod, Zákoník práce, Bible kralická, Rukopis královédvorský, Hospodářské noviny, S mikrofonem za hokejem.
• Oficiální názvy výrobků a plodin: Škoda Felicia – ale „jezdí ve felicii“, hodinky Citizen, jablka Rubín.
• Názvy významných událostí, svátků: Pražské povstání, Velká francouzská revoluce, Měsíc knihy, Velká cena Japonska, Nový rok, Vánoce.
• Názvy trofejí a vyznamenání: Zlatá přilba, Pohár ČMFS, Řád bílého lva, Nobelova cena míru.

Psaní velkých písmen v závorkách

Má-li si člověk úspěšně poradit s dilematem, zda text v závorkách napsat s velkým, nebo malým počátečním písmenem, musí se nejprve rozhodnout, zda tento text je, či není součástí věty. Pokud do věty patří, bude začínat malým písmenem a tečka bude následovat až za závorkou:

• Zboží dodáváme ve třech barvách (černé, bílé a modré).
• Naše služby jsou značně variabilní (rádi Vám je ušijeme na míru).

Pokud je text v závorce samostatnou výpovědí, bude se psát s velkým písmenem. V tom případě ale musí mít obě věty (jak věta v závorkách, tak věta předcházející), svou vlastní tečku:

• Naše konkurence nás obvinila z nekalých obchodních praktik. (Rád bych jen dodal, že toto nařknutí je samozřejmě naprosto nesmyslné.)

Problematikou závorek naše dnešní češtinářské toulky končí. Téma psaní velkých písmen je natolik rozsáhlé, že nebylo možné je v tomto článku celé postihnout. Doufám ale, že přinejmenším některé zmíněné podněty budou čtenářské obci ku prospěchu a že ti otrlejší budou ochotni věnovat svůj drahocenný čas i příštím Hříchům pro šíleného korektora.

Starší komentáře ke článku

Pokud máte zájem o starší komentáře k tomuto článku, naleznete je zde.