Ergonomie pro UX: Jak vlastně uživatelé drží mobilní přístroje?

Kam se na zařízení kladou ruce a prsty? Dáváme prvky v responzivním designu opravdu na správné místo? Pojďte se podívat na několik pohledů jak uživatelé svá mobilní zařízení drží a ovládají. Možná vás několik bodů překvapí a začnete dávat důležité prvky stránky na uživatelsky dostupnější místa.

Telefony, phablety, tablety a laptopy držíme velmi odlišnými způsoby. Z toho vyplývá, že každá z těchto variant dotykové obrazovky má co do uživatelského rozhraní své vlastní potřeby.

Poznámka editorů: s potěšením sdílíme výňatek z první kapitoly nové knihy Joshe Clarka, Designing for Touch, která je nyní dostupná na A Book Apart.

Přesto jsou tato zařízení také v některých ohledech jednotná, zejména pokud jde o klíčovou roli palců. Ať už se dotýkáme malinkých telefonů nebo obřích tabletů, většinu prohlížecích činností obstarávají palce. Tato skutečnost pomáhá ustanovovat robustní směrnice přes různorodá zařízení. V této kapitole se podíváme na to, proč je tak důležitý palec, a odhalíme fundamentální neboli „palcová“ pravidla (v angličtině “rules of thumb”) založená na tom, jak jimi chňapáme po obrazovkách všech velikostí.

Nejčastěji samozřejmě držíme smartphone. Zíráme do něho po více než 20% doby, kdy jsme vzhůru, radíme se s ním v průměru 221 krát denně. Začneme tedy se zařízením, které známe nejdůvěrněji.

Jak lidé drží své telefony

V roce 2013 se výzkumník Steven Hoober vydal do ulic, kde pozoroval přes 1300 lidí, jak ťukají na své telefony. Zjistil, že téměř ve všech případech drželi telefony jedním ze tří základních druhů úchopů.

1. U 49% z nich byl nejoblíbenější jednoruční úchop
2. 36% mělo telefon položený v dlani jedné ruky a šťouchali do něho prstem nebo palcem druhé ruky
3. 15% přijalo za svou modlitební pozici BlackBerry, tedy držení obouruč a ťukání oběma palci

Při práci se smartphonem používáme tři základní úchopy a často je střídáme.

Studie také potvrdila, co mnozí z nás už vědí z vlastních telefonních návyků: úchopy často měníme, v závislosti na pohodlí a kontextu. Přepínáme mezi jednoručním a obouručním držením, nebo držíme buď v levé, nebo v pravé ruce; někdy ťukáme roztržitě, když zároveň děláme něco jiného; a jindy se zase zastavíme a veškerou pozornost zaměříme na obrazovku. Plus: jsme mrštně obouruční. Hoober zjistil, že dvě třetiny jednoručních úchopů jsou v pravé ruce — většina, ale o dost méně než 90 %, tolik je totiž praváků. To znamená, že mnozí z nás dávají přednost své nedominantní ruce, zatímco tou druhou píšeme, pijeme kafe, nebo na ní chováme mimino, nebo čteme nějakou knihu o navrhování pro dotykové obrazovky.

Takže i když se jen málo z nás spokojí s jediným úchopem, vykazujeme zřetelnou preferenci držet telefon v jedné ruce. A tím se dostáváme k palcům. Když telefon držíme jednou rukou, je palec jediným prstem, kterým můžeme pohodlně ťukat. A i když používáme obouruční úchop, stejně pak mnozí z nás preferují ťukat palcem. U těch, kdo mají telefon položený v dlani jedné ruky a ťukají tou druhou, Hoober objevil, že většina používá na obrazovce palec. Když všechny ty lidi dáme dohromady, máme to pod palcem: 75% všech telefonních interakcí řídí palce.

Přestože se často odkazujeme na designy, které jsou „přívětivé k prstům“ (“finger-friendly”), většinu prací vykonává palec.

Palcová zóna telefonu

Přestože může palec dosáhnout, kromě přehnaně největších telefonů, na většinu plochy obrazovky, teritorium, jehož dosažení nestojí vůbec žádné úsilí, tvoří jen třetina obrazovky: dole, na straně proti palci. Pokud například držíte telefon v pravé ruce, palec se přirozeně položí do oblouku u levého dolního rohu obrazovky — nemusíte nikam palec natahovat, ani nemusíte telefon nějak posouvat. Stejný obloukový obrazec se aplikuje i u dvouručního úchopu, v němž telefon máte v dlani jedné ruky a druhou ťukáte, jen je ten obloukovitý obrazec větší, protože palec má pro pohyb k dispozici větší rozsah.

Pohodlí a přesnost však nejsou dokonale v zákrytu. Jak odhalila studie Qian Fei z webu Alibaba (požaduje se k ní subskripce), uvnitř komfortní zóny je vykreslena separátní vějířovitá obloukovitá oblast, ve které je ťukání palcem nejpřesnější. Zjistila také, že pro praváky jsou nejméně přesnými zónami pro palec oblasti poblíž levého dolního rohu a obou horních rohů.

Pro uživatele držící telefon v jedné ruce je nejpohodlnější a nejpřesnější oblastí obrazovky telefonu zelená palcová zóna. Vyhýbejte se nutnosti dosáhnout do červené zóny, nebo to přinejmenším kompenzujte většími dotykovými cíli, než jaké bývají obvykle.

Bez ohledu na to, ve které ruce držíte telefon, je spodek obrazovky nejpohodlnější, zatímco k hořejšku se musíte natahovat.

A co leváci? Palcová zóna se prostě překlopí zleva doprava. Rozdíl mezi pravákem a levákem ale není nijak kritický, protože mnozí z nás snadno (a často) mění ruku, ve které drží telefon, obvykle v závislosti na kontextu. Přesto optimalizace pro jednu ruku penalizuje užívání tou druhou: nejlepší řešení kladou stěžejní funkce do středu obrazovky, tam, kde se překrývají zóny pro levý a pravý palec. Konečně, horní versus dolní je důležitější než levý versus pravý. Bez ohledu na to, ve které ruce držíte telefon, je spodek obrazovky nejpohodlnější, zatímco k hořejšku se musíte natahovat. Toto pravidlo platí pro obrazovky všech telefonů, ať už jsou velké nebo malé, jak však telefony rostou do stále obrovitějších rozměrů, dosáhnout k horní straně obrazovky už znamená vynakládat značnou námahu.

Skvostný phablet

První generace zařízení, která přišla po iPhonu, byla vybavena obrazovkami s úhlopříčkou menší než čtyři palce, což je příhodná velikost pro držení a používání jednou rukou. V polovině roku 2014 však už třetina webového prohlížení z mobilů probíhala na větších obrazovkách, jak se na trhu začaly prosazovat stále větší telefony. Tato super velká zařízení vyplňují část spektra nacházejícího se mezi telefonem a tabletem, je to kategorie s pochybnou přezdívkou phablet[1], s úhlopříčkou obrazovky celých sedm palců. Ty jo, telefony hodně narostly. A dolů. A do stran.

Sedmipalcový Galaxy W od Samsungu a obdobná obrovitá zařízení stírají hranice mezi telefonem a tabletem. Fotografii laskavě zapůjčil Samsung.

Nejoblíbenějším úchopem, který se používá po 35 % času, je držet phablet v jedné ruce a ťukat do něho ukazováčkem druhé ruky.

Navzdory kolosálním rozměrům phabletů i je lidé typicky drží podobně jako telefony, takže se na ně stále dají aplikovat stejné tři základní úchopy. Na rozdíl od menších telefonů však uživatelé phabletů přepínají různé druhy úchopů mnohem častěji, aby mohli pracovat na celé obrazovce, a téměř vždy jsou k tomu zapotřebí obě ruce. V jiné studii (požaduje se k ní subskripce) Hoober a Patti Shank pozorovali, že vlastníci phabletu používají obě ruce po 70% času, kdy ho drží. Nejoblíbenějším úchopem, který se používá po 35 % času, je držet phablet v jedné ruce a ťukat do něho ukazováčkem druhé ruky. Stěžejním ukazovátkem je však pořád palec: po 60 % času ťukají vlastníci phabletu jedním palcem nebo oběma palci.

Přestože žádný z úchopů řízených palcem není tak rozšířený jako když se ťuká na phablet ukazováčkem, bráno kumulativně se palce na ťukání podílejí mnohem víc.

Palcová zóna phabletu

Když se tak hodně používá palec, je palcová zóna důležitá jak pro obrazovky 4” až 7”, tak i pro menší — ale pozor. Lidi mající phablety používají častěji oba palce, což vytváří dvojici zrcadlových překrývajících se palcových zón v dolní části obrazovky, a obtížně dosažitelnou oblast v horní části obrazovky s dolní stranou ve tvaru jako když se máchne kosou. Navzdory tomu, že je dvojitá palcová zóna tak populární, není to ta, kterou bychom měli optimalizovat. Přestože phablety držíme jednou rukou jen pro 25 % času, má tento jednopalcový úchop nepřiměřenou důležitost pro designéry, protože má nejmenší rozsah.

Vždy se přizpůsobujte nejomezenějšímu úchopu, aby lidé mohli používat rozhraní bez ohledu na to, jak uživatelé zařízení drží.

Tím se dostáváme k prvnímu základnímu palcovému pravidlu pro všechny form faktory: vždy se přizpůsobujte nejomezenějšímu úchopu, aby lidé mohli používat rozhraní bez ohledu na to, jak se rozhodli, že budou své zařízení držet. Na phabletech to znamená, že by se měli designéři zaměřit na úchop jedním palcem.

Je to poněkud překvapivé: zóna při držení jedním palcem je na phabletech menší než na telefonech. Když se velikost telefonu zvětšuje, palcová zóna má pořád zhruba stejný tvar i pozici — je ukotvená u spodní strany obrazovky — a má vrchol tam, kde by úchop znamenal, že už phablet nebude stabilizovaný. Při tomto úchopu strká většina lidí malíček pod telefon, aby se nehýbal, čímž ovšem zmenšují oblast, kam palec dosáhne.

Velikost a tvar palcové zóny se mění, když rozměry telefonu požadují podporu malíčkem.

Přestože se jisté zkosené oblasti obrazovky stávají nedostupné samotným palcem, někteří zatvrzelí příznivci palce se i tak spokojují s úchopem jednou rukou, rozhodli se, že budou telefon v ruce “pošupovat” — sklouznou rukou po telefonu výš, aby zvětšili dosah svého palce. Na phabletech dává lidem tento úchop všeobecně větší rozsah pro palec, než jaký poskytuje tradiční úchop u dolní strany obrazovky. Co se z toho dá vyvodit, na to se podíváme v kapitole později.

Úchopem jednou rukou výše na phabletu telefonu sice získáte větší palcovou zónu, dolní polovina obrazovky však bude mimo dosah.

Tablety: větší obrazovka znamená víc druhů úchopů

Zatímco u telefonů a phabletů zůstávají jako hlavní jen tři základní úchopy, u tabletů takové štěstí nemáme. Větší obrazovka znamená, že se dá držet mnoha různými způsoby, a věci začínají být nepředvídatelné. Přesto základní palcové pravidlo stále platí, ale dost nás z něho bude bolet hlava: palcová zóna není jednotná ani u jednotlivých zařízení; mění se podle postoje a pozice.

Když stojíme, typicky držíme velký tablet jako je iPad oběma rukama, asi v polovině výšky na obou stranách, abychom ho mohli dobře ovládat (kdybychom ho drželi příliš dole, mohlo by se stát, že ho upustíme). Někdo ho obejme jednou rukou, jako když drží psací desku, a ťuká druhou rukou. Mnohem pravděpodobnější však je, že sedíme; Hoober a Shank zjistili, že 88 % užívání tabletu se děje, když sedíme, na rozdíl od telefonů, kde je to pouhých 19 %. Když se sedí u stolu, je zde tendence pozdvihnout jednou rukou tablet v jeho dolní třetině a opět na něj ťukat druhou rukou. Když ležíme na gauči, obvykle si tu věc uvelebíme na břicho nebo ji zaboříme do přikrývky, a ťukáme do ní jednou rukou. Kromě všech těchto posunů v úchopech komplikují věci i jednotlivé postoje, protože mají vliv na to, jak daleko od sebe držíme zařízení: nejblíže u sebe míváme tablet, když stojíme, nejdál, když ležíme. A ještě musíme brát v úvahu orientaci na výšku a na šířku, rozdělení je procentově v poměru 60 ku 40 ve prospěch svislé orientace, neboli na výšku.

Jak se obrazovky stávají stále většími, bývají také stále těžší, takže je častěji necháváme na něčem položené. Hoober a Shank pozorovali, že lidé mají tablety na něčem položené při téměř dvou ze tří relací. Necháváme je ležet na vhodném povrchu (ať už na stole nebo na klíně) po 40 % času a vzpřímeně o něco opřené ve 22 %. (S menšími 7” až 8” tablety se zachází daleko snadněji, a 69 % používání malých tabletů se děje v ruce.) Tyto povrchy a pozice, do nichž se tablety umisťují, vlastně doporučují, abychom velké tablety používali podobně jako tradiční monitory — nebo spíše jako hybridy s klávesnicí a dotykovou obrazovkou, k nimž se dostaneme za okamžik — než jako zařízení, která se drží v ruce.

Palcová zóna tabletu

Když tablet zvedneme, uvidíme, že je opravdu příliš těžký, než abychom ho mohli držet a ovládat jednou rukou, takže musíme zapojit obě ruce. Nejdůležitější roli zde ale opět hrají palce. Máme sklon uchopit tablet na obou stranách, a zatímco se konkrétní umístění potuluje nahoru a dolů, palce jsou usazené mezi středem a horní třetinou obrazovky. Tento úchop znamená, že nejpohodlněji se ťuká podél sousedících stran až k horním rohům. Jejich protějšky, horní a dolní strana obrazovky tabletu jsou nepříznivé zóny, protože se na ně jen tak nedosáhne. Zejména je to obtížné poblíž dolní strany, protože palce se nacházejí jen výjimečně poblíž spodní strany — a někdy dokonce ani není část obrazovky viditelná. V nejpohodlnější a patrně nejběžnější tabletové pozici — kdy je v něčem zabořený — spodní část zmizí v peřině, svetru nebo měkkém břiše.

Protože typický tabletový úchop je u obou bočních stran, je palcová zóna tabletu zcela jiná než u telefonu.

Často také samozřejmě saháme do středu obrazovky; a jak velikost obrazovky roste, ruce pokrývají stále víc povrchu. Ovšem na rozdíl od kurzoru myši, který umí bez jakékoli námahy přejíždět po nekontrolovatelně rostoucích obrazovkách, prsty tíží to, čemu se říká paže. Tento ukazatel z masa a kostí se táhne až na záda a držet ho zvednutý nad obrazovkou vyžaduje vynaložit jisté úsilí. Rozhraní by nemělo být tělesným cvičením: seskupte často používané ovládací prvky tak, aby byly snadno dosažitelné palci. Ťukáním palci se nikdo nezpotí.

Hybrid a laptop: plete se tu klávesnice

Když má růst velikosti obrazovky tak dramatický dopad na způsob, jakým se zařízení drží, nemělo by být žádným překvapením, že pokud přidáme klávesnici, poklidný stav věcí se ještě víc zkomplikuje. Uchopovací pozice se, spolu s rukama i pažemi, opět posouvá, aby vyhovovala přítomnosti klávesnice. Až donedávna jste v divočině jen výjimečně narazili na hybrid s dotykovou obrazovkou a klávesnicí. A pak přišly Windows 8.

V roce 2012 systém Windows zavedl dotykovou interakci na desktopy při celkovém přepracování tohoto na světě nejvíce používaného operačního systému. Reakcí bylo, že spotřebitelský trh zaplavila nová kategorie dotykových zařízení — laptopy s dotykovou obrazovkou a kombíky tablet-klávesnice, čímž se vytvořilo nové ergonomické prostředí … a s nimi nové požadavky na designéry.

Vrásky na čele způsobuje, že hybridy požadují, abychom pohybovali rukama mezi klávesnicí a dotykovou obrazovkou. Než generace hybridů dorazila, leckdo už předem této koncepci zvonil umíráčkem, že je ergonomicky neobhajitelná: máchat rukama sem a tam by bylo příliš namáhavé, unavovalo by a stresovalo, jev dostal přezdívku gorilí paže (gorilla arm). Je to také kritika na úrovni sci-fi rozhraní z filmů Minority Report a Iron Man: Kdo by chtěl pořád máchat rukama ve vzduchu? “Dotykové plochy nechtějí být svislé” prohlásil v roce 2010 přezíravě Steve Jobs. “Je to skvělé pro demo, ale po krátké době vás to začne unavovat, a po delší době se zdá, že vám ruce upadnou”.

Výzkum naznačuje, že to byly přebytečné starosti. Studie od Intelu zjistila, že lidé v těchto nových zařízení rychle a s chutí přijmou možnost dotykové interakce, a rozhodují se pro dotykovou obrazovku v 77 % času oproti myši nebo klávesnici. Navzdory tomu, že klasický kurzor ze staré školy je stále dostupný a přesný, lidé říkali, že dotyková obrazovka působí intimněji a přímočařeji. Jiné studie zdokumentovaly tuto emocionální rezonanci. Jedna z nich podala zprávu o tom, že lidé přiřazují větší hodnotu produktům, kterých se na webu “dotknou” oproti těm, na kterých kliknou myší. Když se zavedou dotyky, nějak se přihodí, že chladné pixely na sebe vezmou něco z tepla a emoční investice fyzických objektů. Této myšlence se budeme podrobněji věnovat v kapitole 4, až se budeme šťourat v posunkových (gestových) rozhraních.

Poznámka na okraj. Dotyková obrazovka nemá být kompletní náhrada za myš, spíše vítaný přídavek do dosavadní výbavy — “jako byste měli laptop s jedním rychlostním stupněm navíc” řekl Intelu jeden z testérů. U těchto hybridních zařízení lidé snadno střídají dotyky, klávesnici, myš a trackpad podle toho, co se jim zdá nejpohodlnější. Je to ale spousta pohybů dozadu a dopředu, takže by se mohlo zdát, že to jen zhoršuje problém zvaný gorilí paže. Proč lidem paže neumdlévají? Brzy totiž přišli na to, jak pracovat s dotykovou obrazovkou, aniž by museli zvedat paže. Studie výzkumníka Johna Whalena dokládá, že při práci s dotykovou obrazovkou laptopu máme paže položené vedle klávesnice a volným úchopem držíme spodní rohy obrazovky.

Palcová zóna hybridu

Palcovou zónu hybridu definuje pozice „ruce v rozích“. Opět připomínám, že pokud jsou cíle dotyků umístěné tak, že jsou snadno dosažitelné palci, snadno se na ně ťuká, a v tomto případě pak uživatel nemusí zvedat paže.

Na hybridních zařízeních se nejdůležitější zóna pro palce skládá z oblastí okolo dolních rohů, což je téměř opak nejdůležitější zóny pro ukazováček.

Každý však nemusí nutně mít v oblibě dolní úchop. Někteří (zejména nově příchozí) si s úchopem nelámou hlavu, píchají prostě do obrazovky ukazováčkem, jak se potulují po celém rozhraní. Pro designéry to znamená další hlavolam; nejdůležitější zóna ukazováčku je opakem zóny pro palce. Ukazováčkem je snadno dostupný střed obrazovky, rohy jsou problematičtější.

Když se optimalizuje pro palce, znamená to podprůměrné prožitky pro ukazováček, a naopak. Jeden z layoutů však musí zvítězit, a podobně jako u všech ostatních dotykových zařízení, dávají studie přednost palci. Poté, co uživatelé hybridů získají zkušenosti s jejich ovládáním, brzy preferují palec pro všechno, a mají přitom paže usazené podél klávesnice, aby zmařili vznik gorilí paže.

Ostřílení uživatelé dotykové obrazovky hybridu značně preferují ovládání palcem, i když mají sáhnout hluboko dovnitř obrazovky. Fotografie jsou od Intel Free Press (horní, dolní).

A to je nejpozoruhodnější konsistence ze všech form faktorů, které jsme zkoumali: bez ohledu na to, jak je obrazovka velká, ovládá se palci. Palec nabízí nejpohodlnější rozsah pohybu s nemenším možným úsilím. Tato fyzická snadnost je přesně to, co výzkumníci Bellových laboratoří — spolu se všemi průmyslovými designéry kdekoliv — museli brát v úvahu, když navrhovali svá rozhraní. Tyto ergonomické úvahy budou určovat i layouty vašich digitálních rozhraní. Začneme s několika všeobecnými principy týkajícími se všech dotykových designů, a pak se ponoříme do směrnic pro různá zařízení.

O autorovi

Josh Clark

Josh Clark je zakladatel Big Medium, což je designérská agentura specializující se na připojená zařízení, mobilní prožitky a responsivní webový design pro světové firmy, které nejvíc myslí na budoucnost. Josh je autorem několika knih, mezi něž patří Designing for Touch a Tapworthy: Designing Great iPhone Apps, a hovoří na různých místech Zeměkoule o tom, co nového nás čeká v digitálních rozhraních. V roce 1996 Josh vytvořil naprosto odlišný druh uživatelského rozhraní: Couch-to-5K (C25K), tréninkový plán, jak za devět týdnů uběhne i úplný začátečník 5km, milióny původně skeptických adeptů se tak začaly věnovat joggingu. (Jeho motto je shodné pro fitness i pro uživatelské prožitky se softwarem: bezbolestně, bezbolestně.) Více informací o Joshovi najdete na Big Medium nebo za ním jděte na @bigmediumjosh.

Přeložil: RNDr. Jan Pokorný

[1] Pozn. př. Podobně jako u fishing vs. phishing (rybaření vs. rhybaření), vznikl název phabulous phablet obdobným zkomolením fabulous tablet, skvostný tablet.