Další článek od šílených korektorů snažících se bojovat se záludnostmi českého jazyka, který vám pomůže rozlišovat mezi stavem, dějem a účelem.

V každém jazyce na světě se objevují nová slova. Je to nevyhnutelný a svým způsobem žádoucí proces. Řekneme si, jak netvořit nová slova.

Rozhovor s jedním z autorů knížky Pište správně česky - poradna šílených korektorů a populárního seriálu Hříchy pro šíleného korektora z interval.cz.

Právě jsem se díval na přímý přenos z mistrovství světa v běžeckém lyžování. Zatímco komentátor České televize mluvil o Björgenové, Steiraové nebo Saarinenové, jeho spolukomentátorka žádné -ová ke jménům nepřidávala: „Björgen ztrácí na Saarinen.“ Také si toho všímáte?

Tentokrát si budeme naposledy (alespoň v rámci této série) povídat o stylistice. Tedy, povídat... Zkrátka já budu psát a vy budete číst. A taky komentovat.

Věřím, že v povídání o češtině a jejích záludnostech si rádi najdete něco zajímavého, a tak jsem tu s dalším článkem, opět na téma stylistiky. Jaká varování nás čekají tentokrát?

"Při použití malými dětmi nebo nemohoucími osobami zajistěte odpovídající dozor, aby nedošlo k hraní nebo špatnému zacházení se spotřebičem." Tak co říkáte, je tato věta česky? Prosím, je psána v češtině, českými slovy, ale to je tak asi všechno, co má s naší mateřštinou společného.

Mnozí z nás ve škole láteřili (nebo stále ještě láteří) nad množstvím a složitostí pravidel, jimiž je svázána naše mateřština. Jen co člověk uloží do hlavy všemožné poučky, vzory a třídy, vzápětí zjišťuje, že existuje spousta výjimek, které do tohoto systému nezařadí, a je potřeba se učit mnohému zpaměti. Kolikrát si lámeme hlavu nad dvěma možnostmi, jak nějaké slůvko napsat, ne a ne přijít na to, jakpak je to správně?

Možná si ještě ze školy pamatujete, že zájmena jsou slova ohebná, která ve větě zastupují podstatná a přídavná jména, k nimž se vztahují. Odtud také pochází jejich název - zájmena, tedy "za jména" neboli "místo jmen". Mluvený ani psaný projev se bez nich neobejde, a proto také nebude od věci připomenout si chyby, které se někdy při jejich používání objeví.

"Panta rhei," praví antická moudrost - vše plyne, vše se mění. A nejinak je tomu i s českým jazykem, jehož vývoj je v určitých ohledech natolik rychlý, že ho intenzivně vnímají i mnozí příslušníci mladší generace. V tomto článku se zaměřím na některé důsledky tohoto překotného vývoje a zamyslím se nad tím, jak odolat vlivu určitých negativních trendů, které jsou s ním spojeny.

Mistru Janu Husovi se všeobecně připisuje hlavní zásluha na tom, že v jazyce českém vymizely spřežky a začal se používat takzvaný diakritický pravopis. Ať už byl autorem této jazykové reformy on sám, nebo někdo jiný - jak se dnes občas spekuluje - doporučení zveřejněná v díle De ortographia Bohemica (O pravopise českém) měla každopádně dalekosáhlé následky.

Toto putování do říše jazykových "specialit" bude tak trochu uspěchané. Čeká nás totiž celkem třináct krátkých zastavení u pravopisných a gramatických jevů, v nichž se relativně často chybuje.

Milí čtenáři, po osvěžujícím zimním spánku a lítém boji s jarní únavou si vám dovoluji znovu nabídnout krátký výlet do říše češtinářských pouček a pravidel. Tentokrát nás v určitém smyslu čeká cesta do minulosti - budeme totiž mluvit o přechodnících.

Jubilejní desáté pokračování Šíleného korektora bych rád nechal plynout v poněkud volnějším tempu. Místo otravného hnidopišství, které jsem provozoval doposud, bude tentokrát na programu spíše všeobecné mentorování. Jinými slovy, nebudeme mluvit o tom, jakých konkrétních prohřešků bychom se měli vyvarovat, ale o tom, jak své dosavadní znalosti zúročit v praxi a jak se vyhnout zbytečným chybám.

Používání číslovek se nelze vyhnout snad v žádné oblasti lidské činnosti. Začíná to už ve chvíli, kdy coby prvňáčci s vyplazeným jazykem upachtěně obkreslujeme do písanky své první dvojky a trojky, a pokračuje to až do dospělosti, kdy vyplňujeme údaje do nejrůznějších formulářů, životopisů a faktur a tvoříme texty všeho druhu. Přesto není snadné vyvarovat se při psaní číslovek některých chyb. Na ty nejčastější bych rád poukázal v tomto článku.

Nedosti na tom, že nás čeština pronásleduje nesčetnými poučkami o psaní podstatných a přídavných jmen, zájmen, sloves a dalších "běžných" výrazů. Svá pravidla má i psaní zkratek a značek - a právě s nimi se dnes trochu seznámíme.

Tento článek byl napsán s cílem zprostředkovat zkušeným i začínajícím tvůrcům webu laický pohled na webové prezentace. Čeho si běžný návštěvník všimne? Co na něj může pozitivně zapůsobit? Co ho naopak odradí? Ačkoli absolutně platné odpovědi na tyto otázky neexistují, rád bych nadhodil alespoň několik podnětů k úvaze.

V tomto článku se pokusíme poodhalit tajemství správného psaní čárek. Není bohužel možné rozebrat tu všechny interpunkční zásady nebo všechny potíže, s nimiž se uživatel českého jazyka bažící po čárkové bezchybnosti může setkat. Přesto bych se rád zmínil alespoň o základních pravidlech, která se při dumání nad čárkami mohou hodit.

Shlédnout, nebo zhlédnout? List s nabídkou, nebo list z nabídkou? Kdo z koho, nebo kdo s koho? Pokud jste už někdy podobné dilema řešili, možná mi dáte za pravdu, že vybrat správnou variantu nebývá v těchto případech úkol z nejlehčích. V tomto článku bych se rád zmínil o několika zásadách, kterými se správné psaní "s" a "z" v předložkách a předponách řídí.

Správné používání velkých písmen je dost možná jednou z nejnáročnějších disciplín českého pravopisu. K tomu, aby se člověk naučil velkými písmeny správně vládnout, totiž nestačí jen dobrá znalost mateřského jazyka. Nezbytná je také jistá dávka všeobecného rozhledu, ať už v oblasti geografie, historie nebo třeba filosofie.

Již řadu měsíců zuří v českých luzích a hájích lítý boj o správnou podobu termínu označujícího "proces ověření identity uživatele". Ve hře jsou celkem tři kandidáti - výrazy autentizace, autentikace a autentifikace. Přestože se ozývají i hlasy snažící se význam jednotlivých slov od sebe odlišit, drtivá většina odborníků chápe zmíněné termíny jako synonyma. Tady však veškerá shoda končí...

Když britský spisovatel Jerome Klapka Jerome ve své knize "Tři muži na toulkách" popisuje návštěvu Prahy, věnuje několik slov také mateřštině jejích obyvatel. Píše: "Čeština je prý jazyk velice starobylý a vysoce vědecky pěstěný. Její abeceda má čtyřicet dvě písmena, takže cizinci připomíná čínštinu. To není řeč, kterou by člověk mohl rychle pochytit." Dlužno dodat, že i pro mnohé rodilé Čechy je jejich řeč (nebo přinejmenším její spisovná podoba) říší tajemnou a nezbádanou.

Jazyková úroveň českého webu je bezesporu vděčným tématem. Dalo by se říct, že každý druhý Čech je nejen vynikajícím fotbalovým trenérem, ale také nadmíru povolaným korektorem. Pokud se v některém článku, ať už se týká čehokoli, objeví překlep nebo hrubka, téměř vždy se najde někdo, kdo se cítí být povinen tuto chybu okomentovat - zhusta tak "vytříbeným" jazykem, že i člověku, který si s pravopisem příliš vrásky nedělá, vstávají hrůzou vlasy na hlavě.