Hříchy pro šíleného korektora – proč se trápit s diakritikou

Mistru Janu Husovi se všeobecně připisuje hlavní zásluha na tom, že v jazyce českém vymizely spřežky a začal se používat takzvaný diakritický pravopis. Ať už byl autorem této jazykové reformy on sám, nebo někdo jiný – jak se dnes občas spekuluje – doporučení zveřejněná v díle De ortographia Bohemica (O pravopise českém) měla každopádně dalekosáhlé následky.

Místo vděčnosti za tento počin, který Hus sám vnímal jako výrazné zjednodušení českého pravopisu, se mu od mnoha příslušníků dnešní počítačové generace dostává nelítostné kritiky a pomstychtivých výroků, vesměs vyjadřujících přesvědčení, že kostnická poprava proběhla příliš pozdě a že pravděpodobný pachatel nabodeníček měl být sprovozen ze světa ještě před tím, než se tohoto hanebného činu dopustil. (Zášť velké části české populace nezmírňuje ani nedávno uveřejněná mistrova omluva.)

K čemu slouží diakritika?

Ve Slovníku cizích slov je termín „diakritický“ definován jako „rozlišovací, rozeznávací“. A právě k rozlišení různého významu téhož písmene slouží diakritická znaménka, tedy háčky, čárky, kroužky a podobně. Jejich používání samozřejmě není ryze českou specialitou, naopak, je jen velmi málo jazyků, v nichž se diakritická znaménka vůbec nevyskytují (například angličtina).

Skutečnost, že rozlišovací funkce diakritických znamének není jen prázdný pojem, potvrzují následující příklady (vybrané z ohromné množiny jim podobných):

• banka – baňka
• cep – čep
• citelný – čitelný
• jed – jeď
• kat – kát
• rvát – řvát
• sraz – sráz

Význam diakritiky si rovněž dovolím demonstrovat na vlastním zážitku. Od rodičů jsem jako dárek dostal černý plášť. Ten den večer jsem jim posílal SMS, ve které jsem mimo jiné psal něco v tom duchu, že „jeste jednou moc dekuju za ten plast“. Vůbec mě nenapadlo, že by mohlo dojít k nějakému nepochopení. Až později jsem se dozvěděl, že si u nás doma hodnou chvíli lámali hlavu, o jakém plastu jsem to u všech všudy psal.

O tom, že diakritika má v českém pravopise svou nezastupitelnou úlohu, zřejmě pochybuje jen málokdo. Spory se vedou spíše o to, zda je opravdu tak důležité ji v písemné komunikaci používat, a pokud ano, tak kde. Nejprve se zkusme podívat na několik více či méně objektivních příčin, proč diakritika na českém webu nemá na růžích ustláno.

Proč nám vadí háčky a čárky?

Nad touto otázkou se v březnu 2005 zamýšlel Tomáš Hodboď na Oříšku. Z jeho spotu i z následné diskuze vyplynuly tři možné příčiny, proč se především autoři diskuzních příspěvků s psaním háčků a čárek často neobtěžují. S autorovou dedukcí naprosto souhlasím a dovolím si na ni volně navázat.

Pozůstatek temné minulosti

Jednou z příčin může být „zlozvyk“ z dob, kdy byla čeština na internetu ušlápnutou popelkou, která neměla nikde zastání – jinými slovy, kdy používané kódování nebylo úplně dotažené a českým znakům s diakritickými znaménky příliš nefandilo. Osobně se ale domnívám, že procentuální podíl takto „postižených“ pisatelů nebude nijak zvlášť významný, ačkoli potíže s kódováním například u e-mailových zpráv zažil zřejmě skoro každý.

Profesionální deformace, mobilní telefony

Další příčinou může být zvyk nabytý při programování nebo při stále oblíbenějším psaní textových zpráv. Tato příčina je poměrně pochopitelná a zvlášť u profesionálních programátorů nebo vášnivých psavců SMS zpráv může být náročné „přepnout se“ z bezdiakritikového myšlení na diakritikové.

Pohodlnost

Třetí, zřejmě nejrozšířenější příčinou, která zároveň souvisí s předchozími dvěma, je větší či menší míra pohodlnosti. Pro řadu uživatelů, kteří neumí „psát na stroji“, je snazší (a rychlejší) vyťukávat svá sdělení „cesky“, než pracně lovit ž, š, č a další Husovy pohrobky kdesi v horních patrech klávesnice. Programátorům může být navíc proti mysli přepínat klávesnici ze svého „pracovního“ rozložení na českou variantu.

Úskalí „cestiny“ aneb proč psát česky?

Pro příležitostné ignorování diakritiky tedy existuje celá řada zdůvodnění, z nichž přinejmenším některá mají poměrně racionální základ (problémy s kódováním při psaní e-mailů), nebo jsou zcela nenapadnutelná (diskuzní příspěvky psané z ciziny). Nechť je ale slyšena i druhá strana.

Přes všechny argumenty pro nepoužívání diakritiky („jsem líný“, „trvalo by mi to dlouho“, „nechci mít problémy s kódováním“ a další) existují jedinci, kteří se diakritiky vehementně zastávají – a nejsou to jen šílení korektoři.

Pro většinu čtenářů zřejmě nebude novinkou, že například Marek Prokop na weblogu Sova v síti nebo Yuhů na svém weblogu žádají diskutující, aby ve svých příspěvcích kromě jiného používali diakritiku.

Existují tedy pro používání diakritiky nějaké rozumné důvody? Určitě ano. Zkusme se na některé z nich podívat podrobněji.

Slušnost

Jedním z nejčastějších argumentů „cestinaru“ je to, že bez diakritiky se jim píše rychleji. To je sice docela možné (i když si nemyslím, že by ten rozdíl byl nějak zásadní), ale obecně se dá říci, že čas, který autor jednorázově ušetří při psaní, ztrácejí opakovaně všichni jeho čtenáři při snaze dešifrovat jeho sdělení. Používání diakritiky, zvláště jedná-li se o text delší než tři nebo čtyři slova, je tedy projevem určité ohleduplnosti vůči čtenářům.

Čitelnost

Marná sláva, text s diakritikou se snad každému čte lépe, než text bez ní (viz předchozí bod). Navíc nepoužívání háčků a čárek je často provázeno také ignorací dalších doporučení, jako je například logické dělení delšího textu do odstavců, používání podnadpisů a podobně. Z textu se potom často stává odpudivá změť znaků, kterou bude většina čtenářů s ohledem na své duševní zdraví ignorovat.

Jazyková správnost

I v oblasti jazykové správnosti platí, že opomíjení diakritiky bývá jen špičkou ledovce. Poměrně častou součástí „cestiny“ je i absence interpunkce (hlavně čárek), ignorování velkých písmen (i na začátku vět) a podobně. Když se k tomu sem tam přidá nějaký ten překlep nebo záměna i/y, získáte text, který už rozhodně není možné obhajovat slovy „hlavně že si rozumíme“. Často si už totiž nerozumíme.

Pro ilustraci jsem se pokusil přepsat předchozí dva odstavce do soudobé „cestiny“. Posuďte sami, zda by vás text psaný tímto stylem v pozitivním slova smyslu upoutal.

citelnost. marn aslava text z diakrytikou ses nad kazdemu cte lepe nez text bez ni viz prechozi bod. navíc enpouzvani hacku a carek je casto p rovazeno atke ignoraci dalsich dopruceni jako je treba rozumne deleni delsihot extu do odstavcu.z textu se potom stava odpudva zemt znaku kterou budev etsina cternaru s ohledem na sve dusevi zdravi ignorovat.jazykova spravnost. i v oblsti jazykove spravnosti paltize opomijeni dikaritiky byva jen spickou ledovce.pomerne samzrejmou soucasti cetiny je i absencei nterpunkce ginorovani velkch pismen i naa zacatku vet apodobne. kdyz se ktomu semtam pirda nejaky ten preklep nebo zamena i/y ziskatet ext kteri uz rozhodne neni mozne obajovatslovy hlavneze si rozmime. casto si uztoti z nerozumime :-)

Používat diakritiku – ano, či ne?

Dát na tuto otázku všeobecně platnou odpověď je stejně nemožné, jako odpovědět na otázku: „Co nosit – džíny, nebo oblek?“ Vždy záleží na okolnostech a v neposlední řadě i na technických možnostech. Místo pokusu o vynesení jednoznačného verdiktu bych se proto krátce zastavil u dvou konkrétních oblastí, v nichž je používání diakritiky předmětem největších sporů.

Diakritika v e-mailové komunikaci

Pomineme-li komunikaci se zahraničím, nemělo by být používání diakritiky ve většině případů spojeno s žádnými závažnými technickými obtížemi. Zvláště v případě, kdy se jedná o „formální“ – například obchodní či úřední – komunikaci, by tedy mělo být používání diakritiky normou.

Diakritika v diskuzních příspěvcích

Pokud odhlédneme od většiny diskuzí na nejrůznějších zpravodajských serverech, mnohé příspěvky (například na weblozích či odborných e-zinech) mají nejen stručně vyjádřit názor čtenáře k příslušnému článku, ale mají mít také určitou informační hodnotu.

Chce-li se přispěvatel se svým okolím podělit o návrh typu „zruste vladu !!!“, pak diakritika skutečně není zapotřebí. Máte-li ale na srdci něco zásadnější a chcete-li, aby z vašich zkušeností měli ostatní čtenáři skutečný užitek, určitě se vyplatí o používání diakritiky minimálně uvažovat.

Souhrn

To, zda při písemné komunikaci používat či nepoužívat diakritiku, je pochopitelně věc každého jednotlivce. Je zapotřebí brát v úvahu nejen okolnosti (tedy co a komu píšu), ale také technické možnosti. Přesto si myslím, že by diakritika alespoň ve většině případů měla tvořit nedílnou součást našeho jazykového projevu.

Starší komentáře ke článku

Pokud máte zájem o starší komentáře k tomuto článku, naleznete je zde.